Praha chce zůstat v době kamenné

Okamžitě zbourat, srovnat se zemí a zapomenout na všechno, to je přístup mnohých developerů a investorů ve chvíli, kdy při stavbě či přestavbě budovy v historickém centru Prahy narazí na jakoukoliv dosud neobjevenou historickou pozoruhodnost.

Platí to pro každý kus historie a je jedno, jestli jde o renesanční strop či o hrob z doby bronzové. Už získání povolení ke stavbě či rozvoji čehokoliv nového v centru velkoměsta se považuje za nedostižný zázrak a jakékoliv vnější vlivy, které by stavbu zastavily na neurčito, je nutné eliminovat.

Národní památkový ústav je za takovou brzdu považován − nejen investory, ale i současnou stále ještě primátorkou Adrianou Krnáčovou. Ta navrhla a protlačila přes radní úpravu památkového zákona, podle kterého by ústav už nebyl součástí stavebního řízení. Rozhodování by nechala jen na památkářích městských částí.

Že tento návrh narazil u obránců zachování staré Prahy, není divu.

Jenže − problém současné Prahy je, že se fakticky zastavila ve vývoji. Jediným způsobem, jak se v centru může objevit něco nového, je, že při přestavbě "čistě omylem" historický dům spadne a pak už prostě není zbytí. Že nejde o správnou cestu, tak nějak tuší nejen památkáři.

Člověk, který měl tu možnost navštívit třeba historická centra Itálie, žasne nad tím, jak Italové dokážou vkusně propojit historii a současnost. Prosklený výtah v Colosseu by se v Praze považoval za svatokrádež. O tom, že by někdo povolil budovy typu římského muzea Maxxi od Zahy Hadid nebo muzea budoucnosti v Riu de Janeiru, ani nemluvě.

Jedinou moderní památkou tak zůstává Tančící dům z počátku 90. let. Najít rovnováhu mezi ochranou památek a ustrnutím v čase minulém je těžké. Pokud by ale naši předci rigidně trvali na tom, že je nutno dodržovat historický ráz, bydlí Pražané v apartním jeskynním systému a pro vodu si i v 21. století chodí do Vltavy.

Krnáčová navrhuje odstřihnout památkáře od rozhodování o stavbách. Agonie bez šance na úspěch, hodnotí to opozice

4. 9. 2018 ▪ 3 min. čtení