Staré časy Jana Štětky: Kasino za komunistů aneb Čechům vstup zakázán

Důvodů k naštvanosti dával komunistický režim v někdejším Československu každý den dost a dost. Ale vztek, jaký jsem pocítil oné vlahé letní noci během posledního červencového týdne roku 1988, byl tak nějak z gruntu. S přáteli jsme se tehdy procházeli centrem Karlových Varů, až jsme došli k majestátní budově Císařských lázní. V té době již pár let nefunkční a chátrající objekt sice nesl rovnostářský název Lázně I., ale nově nasvícená fasáda, červené koberce před vchodem, palmy v květináčích, auta západních značek a cedule s nápisem Casino napovídaly, že už to s tou rovností nebude tak žhavé.

A taky že nebylo. Uprostřed "nejspravedlivějšího společenského zřízení v dějinách" z nás udělali lidi druhé kategorie, docvaklo nám. Že před dveřmi paláce končil socialismus a za nimi začínal nefalšovaný kapitalismus, to by samo o sobě vůbec nevadilo. Naopak. Kdyby ovšem našinec směl tuto vnitrostátní československo-československou hranici bez problému překročit. A to nesměl.

Chybějí devizy? Oškubat cizince

Jít se dovnitř bavit mohli jen cizinci po předložení cestovního pasu. Češi nebo Slováci jenom jako jejich doprovod, přičemž hrát nesměli vůbec. Hazard se totiž podle ideologie tehdejších mocných neslučoval se socialistickým způsobem života, zatímco ždímání devizových návštěvníků ze Západu bylo v pořádku!

Tento ponižující dvojí metr, který byl vydáván za demokratizační výdobytek takzvané přestavby, vytáčel hodně lidí. Není proto divu, že karlovarské kasino spolu s Tuzexem, Sanopzem, výběrovými obchody Eso a dalšími podniky pro privilegované vrstvy o rok později přispělo k pádu rudého režimu.

Proč to ale vyprávím: 1. listopadu to bude třicet let, co ono kasino v karlovarských Císařských lázních přešlo z půlroční zkušební lhůty na regulérní ostrý provoz.

Jistě, v roce našich osmičkových výročí a v těsném sousedství se stými narozeninami republiky je to prkotina. Herní podnik navíc už od roku 1994 neexistuje a prázdný lázeňský palác znovu chátrá. Na druhou stranu to byla první oficiální provozovna hazardu u nás nejen od únorového komunistického puče v roce 1948, ale dokonce od zlatých časů první republiky. A do roku 1990 i jediná. Kromě toho je užitečné připomenout si speciálně dnes, v době vlády podporované komunistickou stranou, jak byli soudruzi schopni dělat pragmatické otočky o sto osmdesát stupňů, kdykoliv jim teklo do bot.

Když se dnes řekne hazard, vybaví se Čechům divoká devadesátá léta, kdy se kasina i hrací automaty skutečně objevily skoro v každém větším městě. A v koncentraci, před kterou bledne i Las Vegas. Pravdou však je, že na samotném počátku novodobého oficiálního hazardu v českých zemích byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Tam se totiž podle Ivo Kasala, autora knížky Kasina, svět napětí a zábavy, začalo v druhé polovině 80. let mluvit o tom, že by i v Československu mělo vzniknout skutečné kasino.

Ultraortodoxním komunistickým papalášům samozřejmě nešlo o to, aby si Češi a Slováci mohli zahrát a pobavit se. Uvažovali spíš tak, že z kasina a vůbec z podpory cestovního ruchu přitečou do státní kasy chybějící západoněmecké marky, rakouské šilinky či americké dolary, za které se pak vylepší bídná nabídka zboží na domácím trhu. Jednou ranou by tak byly uspokojeny konzumní choutky lidu i jeho pošilhávání po západním stylu života, aniž by to narušilo mocenský monopol KSČ.