Sloupek Miloše Čermáka: Potřebujete si popovídat? Mám tip na člověka, se kterým vám bude dobře

Potkal jsem na ulici známého, kterého jsem dlouho neviděl. "Prosím tě, kde se tady bereš?" použil jsem tu nejbanálnější větu, která se v podobné situaci říká.

Zatvářil se překvapeně. Až v tu chvíli jsem si všiml, že má v uších sluchátka a v ruce mobilní telefon. S někým telefonoval!

Usmál se a sluchátka vytáhl. "Ahoj, rád tě vidím," povídá.

Začal jsem se omlouvat, že vyrušuji. Že jsem sluchátka v uších neviděl a že v žádném případě neměl telefonát ukončit. Mohli jsme na sebe jen tak mávnout a každý si jít po svých.

"Nic se neděje," řekl. A zeptal se, jestli nezajdeme na kávu. Pár desítek metrů od nás bylo malé bistro. "Proč ne," odvětil jsem.

Nejdřív jsme si vyměnili takové ty základní informace, co je v životě nového.

On se pak usmál: "Chceš říct něco legračního?"

Samozřejmě.

"Víš, jak jsme se potkali před chvílí na chodníku, já s nikým netelefonoval."

"Počkej," zarazil jsem se. "Vždyť jsi měl sluchátka. A slyšel jsem, jak někomu něco říkáš."

Lehce nervózně se zasmál. "Mluvil jsem sám se sebou. Dělám to už od dětství. A vždy jsem si musel dávat pozor, aby mi něco neujelo nahlas. To se na mě pak lidi koukali jako na blázna."

Přikývl jsem, že chápu.

Vytáhl z kapsy bílá sluchátka. "Tohle je geniální věc. Můžu klidně chodit po Praze nebo i jet tramvají, povídat si… a nikdo ani nemrkne! Všichni si jako ty myslí, že telefonuju."

Nadzvedl jsem obočí, jako že tomu rozumím, byť já sám si se sebou nepovídám. "A o čem se sebou mluvíš?"

Pokrčil rameny. "O všem možném. Většinou o práci. Mám malou firmu, jen já, dva kolegové a sekretářka, a nemluvíme o byznysu tak často, jak bych potřeboval. Tak si různé možnosti a varianty probírám sám se sebou." Podíval se na mě: "Připadám ti jako cvok?"

Zavrtěl jsem hlavou. On se zeptal, jestli nedělám něco podobného.

"Vlastně," zamyslel jsem se, "svým způsobem asi ano. Jen to nejsou žádné velké diskuse. A určitě ne nahlas."