Tři podmínky úspěchu nového ministra Petříčka

Naše zahraniční politika má konečně plnohodnotného ministra. Nový šéf Černínského paláce je vykreslován jako nemastný neslaný politik bez zkušeností. Z jeho prvních vystoupení je ale znát, že si vytkl mnohem ambicióznější program než jeho předchůdci. Pro českou zahraniční politiku to znamená vítané oživení. Zda ale se svojí agendou uspěje určí spíše jeho výkon na domácím politickém hřišti.

Tomáš Petříček ve svém inauguračním projevu zdůraznil, že pro Českou republiku jsou klíčové vztahy se sousedy, členství v EU a angažmá v NATO, čímž splnil minimum, které se od něj očekávalo. Kromě toho ale připomněl český zájem o agendu lidských práv, o Východní partnerství nebo podporu integrace západního Balkánu do EU. I zde se držel platné koncepce zahraniční politiky. Připomínka podpory lidských práv ve světě má však zvláštní hodnotu, protože například při srpnových projevech premiéra, prezidenta i pověřeného ministra před českými velvyslanci bylo toto téma zcela pominuto a zdálo se, že prosazování lidských práv ze zahraniční politiky vymizí.

Podstatná je ale Petříčkova idea českou zahraniční politiku obohatit o priority nové. Ve svých dosavadních vystoupeních zmiňoval zejména rozvojovou spolupráci, boj s klimatickými změnami a rozvoj vztahů s Afrikou. Nelze říci, že by v české zahraniční politice tyto otázky neexistovaly, ale doposud nehrály důležitou roli. Česko v rozvojové spolupráci neplní závazky dané EU ani OSN a v minulém funkčním období sněmovny se podvýbor pro tuto problematiku ani jednou nesešel. Česko ratifikovalo Pařížskou dohodu o změnách klimatu jako poslední unijní země a africký kontinent téměř přehlíželo.

Výběrem témat česká zahraniční politika začíná hledět do budoucnosti. Debata o našem místě ve světě zamrzla v 90. letech. Od vstupu do EU jde spíše o opakování stále stejných příběhů. Velké úkoly, jako bylo znovunabytí suverenity, členství v EU a Alianci Česko splnilo, ale další už definovat nedokázalo. Středně velké priority jako Východní partnerství nebo podporu lidských práv pak nezvládá. Diskuse o nich se vyčerpává přehnanou polarizací a vůle vyvinout zde nějaké úsilí mezi politiky slábne. Je bezesporu dobře, že je Petříček připomíná.