První republika nás i po 100 letech chrání před explozí populismu

Většina připomínek ke stému výročí vzniku Československa je, řekněme, muzeálního rázu. Točí se nové filmy, píší se nové knihy, pořádají se konference historiků. Máme ankety o nejlepšího podnikatele od roku 1918 či o nejzásadnější kulturní počiny za posledních sto let. Všechno je výpravné, dobře poskládané, asi jako když sledujete perfektně vyvedenou multimediální expozici. Pak ale vyjdete z "muzea" a řeknete si: Bylo to hezké, ale co mi to vlastně říká, k čemu mi to dnes je? A někdo si neřekne ani to − třetina lidí do 24 let vzdor všemu tomu vzpomínání nakonec stejně nemá tušení, co se 28. října odehrálo.

Možná by proto bylo dobré trvat na tom, že první republika ani dnes není jen muzeální expozice. Ale že svým způsobem žije. Či alespoň že má pro dnešek praktický význam. Nejde ani tak o to, že na první republiku lze odkazovat jako na dobu, kdy Československo patřilo mezi nejvyspělejší země světa. To sice může kdekdo využívat k pábení, že nás na tuhle pozici vrátí, ale jsou to jen laciné, duté a povýtce kýčovité sliby. Podstatnější je ale politická tradice demokratické první republiky. Právě ta je totiž tím, co nás nyní svým způsobem chrání před explozí autoritářského populismu.

Zní to divně? Vysvětlím. Dnešní nacionální populisté zpravidla používají odkazy na "slavnou minulost", do které slibují své voliče symbolicky vrátit. Jak to hezky formuloval bulharský politolog Ivan Krastev: Neslibují jim lepší budoucnost, ale návrat do "lepší minulosti". Třeba Viktor Orbán takto používá "Velké Maďarsko" z doby před první světovou válkou a skrze oživování tohoto nacionálního mýtu získává většinovou podporu.

V Česku máme také jedno oslavované a připomínané období úspěchu − první republiku. Ale vtip je v tom, že právě její příběh se zneužití v populistických vyprávěních vzpírá. První republika byla relativně liberálním, demokratickým a mnohonárodnostním státem. Proto se k budování nacionálně-populistických koncepcí moc nehodí.