Pocta V. H. a chvála praktických snílků aneb Óda na odvahu

Byl jsem požádán, abych dnešní větší úvahu věnoval Václavu Havlovi a zejména otázce, jak by V. H. asi vnímal současnou politiku i společnost. Jak se ukazuje, interpretovat Havla je extrémně nebezpečný počin. Je to téma citlivé, až výbušné a ze všech stran hlídané různými způsoby – jako by byl světec. Není asi třeba psát, že žádným takovým světcem nebyl a že by mu samotnému jistě taková představa přišla absurdní. Nicméně, volky nevolky, je tu tak nějak s námi stále – i v politice.

Před několika dny noviny hlásily: „Lidé v centru Prahy demonstrovali za Havla proti Babišovi.“ Čtrnáct let po jeho úmrtí a dvacet tři let po jeho odchodu z politiky „za něj“ demonstrují náměstí. Jak to má našinec číst?

Zcela jistě ne tak, že se dav dovolává jeho zmrtvýchvstání. Nedovolává. Dovolává se však jeho hodnot, odvahy, slušnosti, postojů a směřování. Jistě nám chybí jeho smírčí povaha, jeho zájem o obsah a výsledek spíše než o politikaření, jeho lidovost a přitom filozofická až duchovní hloubka. Možná nám chybí i jeho úvahy a proslovy, kterých se nám od té doby od veřejných činitelů nedostává, byť tenkrát mnozí láteřili, že byl příliš „těžký“. Jeho úvahy vyžadovaly soustředění, mluvil hluboce, a nikoli v sloganech a banalitách, u kterých šlo levou rukou pojídat popcorn.

A tak mi přijde snad nejvhodnější způsob, jak si přiblížit to, co by říkal, tím, co sám řekl.

„Možná s tím už začínám být trochu únavný, ale nemohu si pomoci: bez dobré vůle, slušnosti, rozumu, smyslu pro spravedlnost, odpovědnosti, lásky k pravdě a lásky k bližnímu jsou všechna politická pravidla a instituce stejně mrtvými a bezcennými předměty jako počítač či telefon bez člověka, který s nimi umí zacházet… Jenomže mají-li nám cokoli zaručovat, musíme především my zaručovat je.

Myslím, že v dnešní trochu chaotické, nervózní, uspěchané, veskrze přechodné a každodenním vírem ‚techniky budování státu‘ zmítané době vůbec neuškodí, bude-li občas akcentováno i to, čemu má tato ‚technika‘ vlastně sloužit, totiž smysl státu. A ten je a musí být vpravdě lidský, což znamená duchovní a mravní.

Vím, že to zní poněkud staromódně a pateticky. Jenomže co mohu dělat, když mi to zatím nikdo nevyvrátil?“ (Letní přemítání)

„Víme přece z vlastní nedávné zkušenosti velmi dobře, čím se může stát i docela slušný zákon v rukách neslušného soudce a jak snadno mohou neslušní lidé využít demokratických institucí k zavedení diktatury a teroru; zákon sám o sobě a demokratické instituce samy o sobě pramálo zachrání, nestojí-li za nimi vůle a odvaha slušných lidí zabránit jejich zneužití.“ (Letní přemítání)

„Dějiny nejsou přece ‚jinde‘! Jsou tady, děláme je my všichni, Kundera svými romány, vy svými rozhovory, chartisté svými peticemi; naše každodenní dobré či špatné počínání je jejich konstitutivní součástí; život není vně dějin a dějiny nejsou vně života.“ (Dálkový výslech)

„Podřídím-li své politické chování tomuto imperativu, který mi zprostředkovává svědomí, nemohu se příliš zmýlit. Kdybych se naopak tímto hlasem neřídil, nepomohlo by mi ani 10 prezidentských škol s 2000 nejlepšími politology na světě.“ (Projev v USA, 1990)

„Zatímco stát je dílem lidským, člověk je dílem božím.“ (Společné zasedání obou komor kanadského parlamentu, Ottawa, Kanada, 29. dubna 1999)

„Je-li základním zákonem kosmu zvyšování entropie, základním zákonem života je naopak zvyšování strukturovanosti a boj proti entropii: život se vzpírá každé uniformitě a jednotě; jeho perspektivou není ‚zestejnění‘, ale rozrůznění; je neklidem transcendence, dobrodružstvím nového, odbojem proti statu quo; bytostným rozměrem jeho rozvoje je neustále se aktualizující tajemství.“ (Dopis Gustavu Husákovi)

Komentář Tomáše Sedláčka

Čím naplnit ikonu Václava Havla? Havlem aneb Vždyť je dost Havla pro všechny

25. 5. 2026 ▪ 4 min. čtení

„Život lze dlouho a velmi důkladně znásilňovat, zplošťovat, umrtvovat – a přece ho nakonec natrvalo zastavit nelze: třeba tiše, v skrytu a zvolna – přeci jde dál; třeba tisíckrát sobě odcizen… vždycky přežije moc, která ho znásilňovala. Nemůže tomu být jinak.“ (Dopis Gustavu Husákovi)

„Samozřejmě, že dějiny jsou plné bláznovství a nepochopitelných věcí a absurdit, ale z toho bych ještě nevyvozoval, že jsou psány bláznem. Ony, jsou-li někým psány – a já jsem přesvědčen, že v jakémsi smyslu někým psány jsou –, rozhodně to není blázen.“ (Absolutní horizont Václava Havla, 1992)

„Tragédie moderního světa není v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí.“ (Dopis Olze č. 93, 3. 10. 1981)

„Ideály lepšího světa a sny o něm jsou totiž neodmyslitelnou dimenzí každého skutečného lidství; bez nich a bez transcendence ‚daného‘, kterou představují, ztrácí lidský život smysl, důstojnost i samu svou lidskost.“ (Letní přemítání)

„Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.“ (Letní přemítání, 1991)

„Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp.“ (Žebrácká opera)

„Nemá pravdu, kdo o mně tvrdí, že jsem blouznivec, chtějící změnit peklo v ráj. Málokdo má tak málo iluzí jako já. Cítím jen povinnost zasazovat se za věci, které považuji za dobré a správné. Zda se mi tu a tam něco podaří opravdu změnit k lepšímu, či zda se mi nepodaří změnit vůbec nic, to samozřejmě nevím. Připouštím obě možnosti. Nepřipouštím pouze jedinou věc: že by ze zásady nemělo žádný smysl o dobré věci usilovat.“ (Letní přemítání)

„Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat.“ (Projev v Oslu, 1990)

„Jde například o to, aby člověk na této zemi neměl jen bydliště, ale i domov.“ (Dálkový výslech)

„Do Evropy se nejlépe navrátíme, když se nebudeme bát být v tom nejlepším smyslu sami sebou a když se zbavíme trémy z vlastních duchovních výkonů. Svého respektovaného místa na slunci nedosáhneme tím, že budeme stále jen volat, že jsme Češi a Slováci a že chceme být respektováni, ale tím, že na sebe upozorníme obsahem svého bytí a svými výkony.“ (Projev v Kodani, 1991)

„Budovat duchovní stát neznamená budovat stát ideologický. Ideologický stát není státem duchovním. Znamená to pravý opak: vymanit lidskou bytost z krunýře všech ideologických interpretací a rehabilitovat ji jakožto svéprávný subjekt individuálního svědomí, vlastní – a vlastní existencí zaručované – myšlenky, individuální odpovědnosti a zcela neabstraktní lásky k bližnímu.“ (Letní přemítání)

„Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami sobě, když se budeme starat jen sami o sebe.“ (Novoroční projev, 2000)

„Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.“ (Novoroční projev, 1990)

„Neustále se necháváme odvádět od pořádné práce svými žabomyšími vojnami, svou hašteřivostí, nedostatkem vzájemné důvěry, nedostatkem sebedůvěry, který maskujeme politickým siláctvím, nedostatkem velkorysosti, strachem, který máme jeden z druhého.“ (Letní přemítání)

„Tržní ekonomika je pro mne cosi samozřejmého jako vzduch.“ (Letní přemítání)

„Víra s jejím hlubinným předpokladem smyslu má ostatně svůj přirozený protipól v zážitku nicoty; jsou to spojité nádoby a lidský život je vlastně neustálý zápas, který o naši duši tyto dvě mocnosti vedou.“ (Dopisy Olze)

„Ručit za své úspěchy je snadné. Přijmout však odpovědnost i za svá selhání… to je po čertech těžké! Ale jedině tudy vede cesta… k radikálně novému vhledu do tajemné vážnosti své existence jako nejasného úkolu a do jejího transcendentálního významu... svému selhání vděčím za to, že jsem poprvé v životě stanul – je-li mi dovolen takový příměr – přímo v pracovně samotného Pánaboha.“ (Dopisy Olze)

„Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi… Její nejhlubší kořeny cítím tedy tkvět kdesi v transcendentnu, podobně jako kořeny lidské odpovědnosti, aniž jsem ovšem schopen – na rozdíl třeba od křesťanů – o tomto transcendentnu něco konkrétního říct.“ (Rozhovory s Karlem Hvížďalou)

„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc ‚odjinud‘. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší.“ (Dálkový výslech)

„Evropa opět začne hledat vlastní identitu.“ (Projev v Kongresu USA)

„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ (Václav Havel z balkonu Melantrichu v listopadu 1989)