Pocta V. H. a chvála praktických snílků aneb Óda na odvahu

Byl jsem požádán, abych dnešní větší úvahu věnoval Václavu Havlovi a zejména otázce, jak by V. H. asi vnímal současnou politiku i společnost. Jak se ukazuje, interpretovat Havla je extrémně nebezpečný počin. Je to téma citlivé, až výbušné a ze všech stran hlídané různými způsoby – jako by byl světec. Není asi třeba psát, že žádným takovým světcem nebyl a že by mu samotnému jistě taková představa přišla absurdní. Nicméně, volky nevolky, je tu tak nějak s námi stále – i v politice.

Před několika dny noviny hlásily: „Lidé v centru Prahy demonstrovali za Havla proti Babišovi.“ Čtrnáct let po jeho úmrtí a dvacet tři let po jeho odchodu z politiky „za něj“ demonstrují náměstí. Jak to má našinec číst?

Zcela jistě ne tak, že se dav dovolává jeho zmrtvýchvstání. Nedovolává. Dovolává se však jeho hodnot, odvahy, slušnosti, postojů a směřování. Jistě nám chybí jeho smírčí povaha, jeho zájem o obsah a výsledek spíše než o politikaření, jeho lidovost a přitom filozofická až duchovní hloubka. Možná nám chybí i jeho úvahy a proslovy, kterých se nám od té doby od veřejných činitelů nedostává, byť tenkrát mnozí láteřili, že byl příliš „těžký“. Jeho úvahy vyžadovaly soustředění, mluvil hluboce, a nikoli v sloganech a banalitách, u kterých šlo levou rukou pojídat popcorn.

A tak mi přijde snad nejvhodnější způsob, jak si přiblížit to, co by říkal, tím, co sám řekl.