Brexit není průšvih. Britové možná něco ztratí, důležitější je pro ně ale národní hrdost, říká česko-britský podnikatel Jelínek

Od našeho spolupracovníka z Londýna - Navzdory dvěma slabším infarktům a komplikované zlomenině kotníku srší česko-britský podnikatel Karel Jelínek energií a optimismem. Stylem managementu připomíná dinosaura − ještě na konci druhé dekády nového století odmítá používat chytrý telefon. E-maily vyřizuje výlučně sekretářka a digitální marketing přenechává konkurenci. Po půl století v branži prý internet nepotřebuje.

Téměř tak dlouho už přebírá od hotelových investorů hrubé stavby. Po pár měsících jim vrací klíče od pokojů, které přijmou druhý den první hosty. Poptávka po službách Jelínkovy firmy European Business Centre dává za pravdu předpovědím světových konzultačních společností. Oblast hotelového developmentu je stabilní a roste. K zájmu tradičních investorů spravujících dluhový i vlastní kapitál se teď podle londýnské firmy JLL přidávají správci soukromého kapitálu, pojišťovny a penzijní fondy. Mezinárodní turistika a s ní spojená obsazenost hotelů porostou do roku 2030 o 3,3 procenta ročně.

"Už teď začínám jednat o kontraktech na rok 2021," vysvětluje na zahrádce hotelu Churchill v centru Londýna Karel Jelínek a zájem investorů o Británii dává do souvislosti s brexitem: "Chtějí být geograficky v Evropě, ale mimo dosah Bruselu. Londýn zůstane zcela jistě světovým finančním centrem, lidé v byznysu musí cestovat a potřebují hotely." Svět velkých hotelových značek je podle něj navíc svět sám pro sebe. Odolným vůči čemukoliv. "Když na Londýn nalétávala během léta 1940 Luftwaffe, v hotelu Savoy na Strandu se hrál každý večer jazz a servírovaly roastbeefy."

HN: V Praze jste to po maturitě na gymnáziu v Mělníku zkoušel jako televizní redaktor a zajímal vás film. Pokusil jste se navázat na tyhle své začátky tady v Londýně?

Zkoušel jsem to u komerční televize Granada, ale takových jako já tu tehdy byla hromada. Absolvoval jsem pár pohovorů, které končily ujištěním: Výborně, my vám zavoláme. Což byl problém, věděli, že jako člověk na volné noze, který sdílí střechu nad hlavou s dalšími pěti nebo šesti přistěhovalci, nemám svůj stálý telefon. Jinak nás ale Anglie přijala vlídně a přátelsky − jen na nás nebyla připravená. A nebyla to země, kterou známe dneska. Stačilo vyjet z Londýna kousek na sever do Peterboroughu nebo do Northamptonu a osmdesát procent domů mělo ještě venkovní suchý záchod. Na jihu Londýna, v Liverpoolu nebo v Coventry byly rozsáhlé plochy srovnané se zemí po válečném bombardování. A lidé v Československu si mysleli, že tady jezdí každý v rolls-roycu.

HN: A co jste dělal, když bylo jasné, že s kariérou v televizi nebo u filmu to nepůjde?

Celkem rychle mi došlo, jak je tady v Anglii důležité mít vlastní střechu nad hlavou. Strašně mě ta myšlenka lákala. Vzal jsem si tedy tři džoby. Od sedmi ráno jsem roznášel snídaně v hotelu Cumberland, přes poledne jsem měl místo v baru v hotelu Europe na Grosvenor Square, tehdy kousek od americké ambasády. Večer jsem dělal číšníka v nočním klubu. A o víkendu jsem prodával umělecké knížky v jednom londýnském knihkupectví. Dělal jsem sedm dní v týdnu a měl tři nebo čtyři zaměstnání souběžně.

HN: Vyplatilo se to?

Za dva roky jsem si ušetřil na depozit na dům v Ashteadu, v hrabství Surrey. A na auto, renaulta osmičku. Dům jsem předělal na tři byty, které jsem pronajímal, a sám jsem přespával v autě na ulici. Vlastnit v Británii nemovitost je strašně důležité. Lze ji použít jako zdroj příjmu, můžete ji dát jako zástavu proti půjčce, když chcete rozšířit svůj byznys. Během sedmi let se mi podařilo splatit hypotéku. Pak jsem koupil další dům ve West Hampsteadu a další ve Finchley na severu Londýna.

HN: Takže ještě než vám bylo třicet, stal se z vás úspěšný rentiér, který možná nemusel do konce života pracovat.

Měl jsem štěstí, že jsem byl obklopen lidmi, kteří mě neustále inspirovali k cestě nahoru. V baru, kde jsem pracoval, si mě všiml generální ředitel firmy Grand Metropolitan, tehdy jednoho z největších řetězců, který měl po Evropě možná dvě stovky hotelů. Zaujalo ho, že mluvím několika jazyky, a poslal mě na manažerský kurz. Stal se ze mě hlavní obchodní nákupčí pro celý řetězec. Po dvou a půl letech za mnou přišel viceprezident firmy David Walters a nabídl mi, ať se osamostatním. S tím, že moje firma převezme práci, kterou jsem pro ně už dělal, a já si navíc budu moci hledat své vlastní nové kontrakty.

HN: Bylo to v té době velké dilema?

Samozřejmě že bylo. Létal jsem v té době business classem a bydlel v pětihvězdičkových hotelech na účet firmy. Což jsem mohl nadále, ale musel jsem to platit z vlastní kapsy. Na druhou stranu si vzpomínám, že první kontrakt, který jsme vyjednával, měl hodnotu 41 000 liber. Náklady činily 30 000 a ta marže 11 000 mi přišla jako velké peníze. Říkal jsem si, když to nezkusím, nikdy nezjistím, zda na to mám.

HN: Co bylo důležité k tomu, aby člověk získal ve své branži první kontrakty?

Zda dokázal rychle vyvolat dojem důvěryhodného partnera. A ten dojem spoluvytvářela značka auta a oblečení a vyčištěné boty. Vzpomínám si, jak mi strašně pomohlo, když jsem přijel na svou obchodní schůzku s majiteli hotelu St. Ermin's ve vypůjčené Alfě Romeo.

HN: V čem vlastně podle vás spočívá umění získat ve vašem oboru nového klienta nebo objednávku?

Velice jednoduché. Když se sejdu s potenciálním zákazníkem na nový kontrakt, tak se s ním o té zakázce nebavím. Probereme fotbal, knížky, film, divadlo, rodinu, kam posílá děti do školy. Jaké si koupil auto, kde byli s manželkou na dovolené. Neuzavírám kontrakty, ale navazuji osobní vztahy, které tu příští objednávku mohou přinést. A čekám na to, až mi klient sám připomene, že účelem našeho setkání byl vlastně ten jeho hotel a jak ho vybavit. Zadruhé, člověk by neměl hned při prvním setkání mluvit o svých úžasných zakázkách a klientech a neměl by se snažit být chytřejší než zákazník. Nemá cenu ohromovat obratem nebo ziskem. Jakmile váš partner pojme podezření, že vyděláte na té zakázce více než on, tak ať uvedete jakoukoliv cenu, řekne, že je to moc drahé.

HN: Prošlo odvětví hotelových interiérů za poslední půlstoletí nějakým výrazným vývojem?

Měnily se materiály, mění se designérské trendy, ale jako takové zůstává v podstatě konzervativní. Vždy je to souboj mezi požadavkem zákazníka na co nejkvalitnější a nejtrvanlivější materiál a jeho rozpočtem. Existují trendy v povrchové úpravě, jeden čas vládla dýha, pak zase kůže, někteří ze zákazníků vyžadují mramor. Ti, kteří mají peníze, si objednají nábytek ze sykamoru nebo z odrůdy ořechu zvané mud. Samozřejmě se za to půlstoletí zvýšily náklady na pracovní sílu a roste počet dodavatelů − v posledních letech se derou na trh s kvalitním materiálem a provedením Turci a také Rumuni.