Komentář Ondřeje Housky: Zbláznili jste se? divil by se Masaryk dnešnímu Česku

Císař František Josef se na ten dům nemohl ani podívat. Když architekt Adolf Loos postavil přímo naproti vídeňskému Hofburgu, císařovu sídlu, legendární stavbu později nazvanou Loosův dům, František Josef byl tak zhnusen, že prý raději do svého paláce přestal chodit hlavním vchodem. Nechtěl tu strašnou budovu spatřit.

Meziválečné Československo bylo naproti tomu rájem avantgardních umělců, jako byl sám Loos nebo básník André Breton, který říkal, že se v Praze cítí jako doma. Loos dostal hned po válce československé občanství.

Jeho příběh je jen malým střípkem vypovídajícím o první republice a jejím svobodomyslném duchu. Dnes, 100 let po vzniku Československa, slyšíme a ještě uslyšíme spoustu projevů, v nichž se naši současní politici k první republice a jejímu odkazu či étosu hlásí.

Prezident Miloš Zeman se chystá vyznamenat dlouholetého předsedu československých vlád Antonína Švehlu. Premiér Andrej Babiš se ve své před volbami vydané knize i po jmenování své vlády svěřil, že chce Česko vrátit "tam, kde jsme byli za Masaryka", tedy mezi nejrozvinutější státy Evropy. Podobně mluví další politici.

Ponechme teď stranou, že s hospodářskou vyspělostí meziválečného Československa to nebylo tak slavné, jak se dnes myslí, byť na tom špatně nebylo. Důležité je, že první republika celkem spolehlivě funguje jako vzor. V tom případě se musíme zeptat: jak se k tomuto vzoru dnešní Česko přibližuje?

Odpověď je docela jednoduchá. Naši politici či elity vůbec o první republice sice hodně mluví, ale dělají věci, které s jejím étosem v souladu rozhodně nejsou. Nejjednodušší je pohled na Pražský hrad. Historik Robert Kvaček řekl o prezidentu Masarykovi toto: "Masaryk se vyznačoval vzácnou jednotou slov a činů. Mnoho lidí to pochopilo. Jeho ideologie byla srozumitelná širokým vrstvám a on sám ji stále pěstoval − vystupováním, chováním."

Zatímco Masaryk byl neotřesitelným morálním vzorem, kterému projevovala úctu i většina jeho odpůrců, Zemanovi jde o všechno jiné než o spojování rozhádaných politických a společenských proudů.