Český sociální stát méně podporuje potřebné, více příjemce dotací

"Je třeba zamezit brutálnímu zneužívání sociálních dávek", "Vyšší minimální mzda vede k nezaměstnanosti", "Není třeba, aby v budoucnu lidé pracovali déle než do 65 let". Tyto výroky, nejen z úst politiků, často charakterizují debatu o české sociální politice. Zároveň však poukazují na skutečnost, že v debatě kolem české sociální a hospodářské politiky je více ideologie než znalostí.

Žádný sociální systém v principu nejde navrhnout tak, aby ho nikdo nezneužil a aby zároveň pomáhal všem potřebným. Sociální systém se může buď pokoušet o minimalizaci potenciálního zneužívání za cenu toho, že se někdy k potřebným nedostane. Nebo naopak minimalizuje riziko, že někdo zůstane bez pomoci, ale za cenu toho, že někdo systém zneužije. Fakt je ten, že v případě českých dávek lze jen těžko mluvit o tom, že by byly nějak abnormálně štědré nebo dostupné. To ilustruje nejlépe to, že v mezinárodním porovnání patří Česko k zemím s poměrně nízkými sociálními výdaji − konkrétně to bylo v roce 2016 cca 19 procent HDP, což je v Evropě spíše podprůměrné.

Pokud z výdajů na sociální systém odpočteme důchody, peněžitou pomoc v mateřství a rodičovství a zdravotnictví, tak se z makroekonomického hlediska dostaneme na opravdu zanedbatelné částky. To platí jak o dávkách v hmotné nouzi, dávkách v nezaměstnanosti (míra nezaměstnanosti je ostatně rekordně nízká), tak u příspěvků na bydlení. Ve všech případech výdaje nepřekračují desetiny procent HDP. Ač se (ne)zneužívání systému těžko empiricky dokazuje, v případě Česka lze říci, že se sociální systém spíše nepomáhá dostatečně rodinám, kde chybí otec. Samoživitelky a jejich děti jsou podle řady šetření nejvíce ohrožené chudobou, přestože by na ně teoreticky mělo mířit nejvíce podpory. Suma sumárum lze říci, že "zneužívání dávek" nemá vůbec smysl řešit jako prioritu sociální politiky.

Častá předvolební hesla o nutnosti zamezování zneužívání dávek jsou tak pouze laciný populismus, spojený často se špatně zakrývaným rasismem. Institut minimální mzdy má v sociální politice roli snižování nerovností na trhu práce, kde mohou ti slabší mít velmi nízkou vyjednávací pozici. Pravicové vlády ji nechaly dlouhodobě ladem, středolevé vlády Bohuslava Sobotky a nyní Andreje Babiše přistoupily k řetězovému zvyšování minimální mzdy. Ta postupně vzrostla z 8 tisíc v roce 2013 na současných 12 200. Každému zvýšení vždy předchází bouřlivá debata o tom, jak to ve finále poškodí samotné zaměstnance, kteří budou příliš drazí. Obvykle se k těmto proklamacím uchylují i někteří "mediální" ekonomové, kteří si tak rádi zavzpomínají na učebnici prvního semestru ekonomie. Tam totiž ke zvýšení nezaměstnanosti při vyšší minimální mzdě skutečně obvykle dojde. Jenže zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že zjednodušený učebnicový model trhu práce je až příliš jednoduchý na to, aby správně zobrazil realitu.

I extrémní zvýšení minimální mzdy v Maďarsku, a to o 60 procent na 55 procent mediánu mezd, žádné výrazné snížení zaměstnanosti nezpůsobilo. Jak ukázali ekonomové Attila Lindner a Péter Harasztosi, většina efektu pohltily zisky firem nebo to firmy přesunuly na zákazníky zvýšenými cenami produktů. Podobně zkušenosti z Německa ukazují, že "rozumné" zvyšování minimální mzdy výrazně negativní dopady na trh práce nepřineslo. Tato zjištění samozřejmě neimplikuje, že minimální mzda se může libovolně zvyšovat i v horších časech, a to zvlášť v Česku, kde existují na to navázané zaručené mzdy. Nicméně pokud máme v něčem vidět rizika zvyšování minimální mzdy, tak spíše v urychlování inflace než ve zhoršování situace na trhu práce.

Demografická situace v Česku je taková, že po roce 2030 se buď nevyhneme zvyšování efektivního věku odchodu do důchodu, nebo budeme muset zvýšit odvody na sociální pojištění, případně snížit poměr důchod/mzda. Předchozí vláda "zastropovala" zvyšování statutárního věku odchodu do důchodu na věku 65. Z demografické predikce, malé ochoty přijímat migranty a absolutní neochoty snižovat reálnou hodnotu důchodů, však jasně plyne, že se nevyhneme zvyšování efektivního důchodového věku. K tomu lze přistupovat různě a nemusí to vždy znamenat zvyšovaní statutárního věku odchodu do důchodu. Na příkladu Švédska a Německa je možné si ukázat, že když dva dělají totéž, tak to nemusí být vždy to samé. Oba státy mají prakticky stejný statutární věk odchodu do důchodu, ale v severské zemi odcházejí z trhu práce efektivně později a tím plní státní pokladnu. Předčasný důchod je totiž ve Švédsku velmi nevýhodný.

Podobně se různé země liší v tom, jak je výhodné pracovat po dosažení důchodového věku. Ve výsledku totiž nemusí být zásadní, kde se stanoví statutární důchodový věk, ale jaké motivace jsou v systému nastaveny, aby lidé odešli o něco dříve nebo později. A je jasné, že ve stárnoucí české populaci bude třeba přenastavit motivace tak, aby lidé odcházeli co nejpozději. Po roce 2030 bude muset výrazná většina lidí pracovat déle než do 65 a je také zřejmé, že ne všichni toho budou schopni, protože mají třeba fyzicky náročné zaměstnání. Jako ideální možnost se tak jeví zvýšení motivací pro starší lidi, aby do důchodu neodcházeli, i když na něj mají nárok, a to buď téměř nulovým zdaněním jejich práce, nebo výrazným bonusem v budoucích důchodech. Prodloužení pracovního života se tak jako tak nevyhneme.

Nebezpečí populismu je především v tom, že odvrací veřejnou diskusi od skutečných problémů. Zatímco se soustředíme na honbu za "zneužívači dávek", zapomíná se řešit, proč si samoživitelky nemohou dovolit dát dítě do jeslí, a vydělat si tak na živobytí. Stejně tak se prakticky nediskutuje, proč podle OECD vydáváme šest procent všech veřejných výdajů na dotace a v Polsku je to jedno procento a v Německu dvě. Je tak docela možné, že zakopaný pes nadměrného "zneužívání" veřejných výdajů je úplně někde jinde než v rozbujelém sociálním státu.