Esej Petra Pitharta: Konečně úplný, a tedy věrohodný TGM

Když se vracel z úspěšného exilu, měl starosti, s kým bude muset doma vládnout − znal je všechny a více nebo méně jimi pohrdal. Naši politici se ho zase obávali. Se všemi se před válkou hádal. Věřil jen Edvardu Benešovi jako následníku trůnu, a toho oni právě proto nechtěli. Ušili Masarykovi ústavu jako pro bezmocného kladeče věnců. To je začátek příběhu první československé republiky. Zároveň chvíle Masarykova triumfu.

Pavel Kosatík je pro mne první domácí autor, který tento příběh převyprávěl celý a věrohodně. Předtím jsme mohli číst řadu autorů bez autocenzurních limitů, bez vnitřních zábran (Jiřího Kovtuna, Milana Machovce, Gordona Sklillinga, Antonína Klimka, Antoina Marèse, Zbyňka Zemana, Tomana Broda, Igora Lukeše…), vesměs exilové, disidentské nebo "mimo mainstreamové" historiky, publicisty. Každý z nich však napsal jen kus příběhu. Nebo jen z jedné strany. Kosatík ho napsal celý. Úplný příběh neuchopitelného "originála". I s prokresleným pozadím jeho okolí.

Ty domácí, oficiální zábrany (i dnes cosi takového jako "oficiální" existuje; nemusí se to jmenovat tiskový dozor) měly a mají různé motivy: ušlechtilé i konformní. Ušlechtilé: povznášet národ příkladem "presidenta zakladatele" − "tatíčka". Konformní vzhledem k celonárodní tiché dohodě o tom, o čem se bude vyprávět a o čem mlčet. Ti oficiálové jsou jacísi strážci tiché dohody lidu této země: hlídají ji a sami ji tvoří. Také se dá mluvit o "mainstreamu".

Myslím si, že takové zábrany souvisely i v posledních desetiletích především se zmíněným následníkem. Protože je spojován nejen s Mnichovem, ale i s "útěkem, vyháněním a nuceným vysídlením" (dikce česko-německé deklarace) zdejších Němců. Tedy s třetí republikou, o které se stále většinou soudí, pokud se něco soudí, že nebyla cestou k poúnorové totalitě. A tedy se stále ještě živenými strachy z německého revanšismu.

Následník je casus belli této země, rozpolcuje nás, jako ovšem i ledacos jiného. Ztratili jsme totiž schopnost přít se v dialogu naslouchajících si a místo toho bojujeme s nepřítelem. Co nás k tomu vede, to nevím a nevím ani o nikom, kdo by to věděl.

Kosatík žádnou z těchto zábran nemá. Pokud jde o pozdějšího Edvarda Beneše, má jasno: "… podařilo (se mu) zdiskreditovat právě všechny ty ideály, na nichž chtěl Masaryk novou občanskou společnost vybudovat." Takže mohl v Jiném TGM "odblokovat" celý příběh prvního prezidenta a také příběh samostatného státu a učinit jej kompletním, a proto věrohodným. Beneš byl a je "špunt" našeho špatného svědomí, který se nemusí rovnou surově vyrazit, ale je třeba ho povolovat. Už se to mělo dít dávno.

Silní prezidenti v boji se stranictvím

Kosatíkova kniha mne utvrzuje v tom, že naši silní prezidenti se neuměli nebo nechtěli srovnat s politickými stranami, ačkoliv se v jejich světě pohybovali. To ale znamená i s parlamentarismem. Neuměli a ani nechtěli založit a úspěšně vést stranu (Masaryk, Beneš, Havel). Pokud do některé vstoupili, nedokázali být úspěšnými vůdci (Masaryk, Beneš). A když je úspěšně vedli, ničili je, když z vůdcovské funkce odešli (Klaus, Zeman). Přáli si počet stran umenšovat (Beneš a pak Klaus se Zemanem, když ti dva koncipovali "opoziční smlouvu"). Oblibovali si úřednické vlády (Masaryk, Beneš, Havel, Zeman). Neradi jmenovali do vlády ty, kteří se jim osobně nepozdávali (Masaryk, Havel, Klaus, Zeman). Ačkoliv musí jmenovat toho, koho jim navrhne premiér.

U každého z nich to bylo trochu jinak, ale spojuje je, že by nejraději byli americkými prezidenty. V prezidentském systému by jmenovali svoji vlastní vládu (v USA se rovnou řekne "administrativu").

Všechno to má něco společného s "nepolitickou politikou". Tak třeba Masaryk a Havel na rozdíl od Klause byli stoupenci silné občanské společnosti. I to je "nepolitická politika": jako podloží té politické politiky.

Masaryk tuto tradici "nadpolitických" prezidentů začal. Dříve, než 21. prosince 1918 vystoupil z vlaku v Horním Dvořišti, ukázali mu text tzv. zatímní ústavy. Měl prý říci: "Tož takto ne." Protože nepočítala s tím, že Beneš je přece následník trůnu, a konstruovala instituci prezidenta bez ohledu na to, kdo si koho přeje za něho mít: stanovila jako podmínku věk 40 let. Benešovi bylo ale čtyřiatřicet…