Polemika: Mají být exekutoři omezeni bydlištěm? ANO, myslí si analytik Hůle

Po insolvencích přichází na pořad dne další téma, které významným způsobem ovlivňuje problematiku předlužení a epidemii exekucí. A stejně jako v otázce insolvencí i v tomto případě Česko spíše připomíná muzeum normalizačního veksláctví, kde principy spravedlnosti nikoho nezajímají. Zatímco v pravidlech oddlužení se náš systém podobá rumunskému či bulharskému, místní příslušnost, podle informací z Exekutorské komory, nemají stanovenou v Evropě jen v Albánii.

O co jde? V Česku si může věřitel vybrat jakéhokoli z více než 150 exekutorů. Ti jsou přitom podnikatelskými subjekty a tato volba vytváří silné klientelistické vazby věřitel−exekutor. Dochází tak prakticky k záměně institutů mimosoudního vymáhání a exekučního řízení. Mimosoudní vymáhání není nijak zákonem limitováno a také tito vymahači nejsou nadáni žádnými specifickými pravomocemi. Naproti tomu by exekutor neměl být slouha věřitele, ale subjekt, který garantuje na základě platného exekučního titulu, tedy například soudního rozhodnutí, že dlužník poskytne věřiteli vše, co podle zákona poskytnout má. Exekutor by tak měl být strážcem spravedlivého uspokojování věřitelů. Ale není. Policie také stíhá pachatele, ale oběť si nemůže vybírat policistu, stejně tak si žalobce nemůže vybrat soudce, ten je přiřazován dle bydliště žalovaného.

Koho zajímají práva dlužníků?

Podobný relikt současné praxe exekutorů představovali soukromí rozhodci, kteří mají významný podíl na aktuální epidemii exekucí, jelikož takřka nikdy nešli proti svým klientům žalobcům. Z většiny exekutorů se postupem času stali podpantofláci svých klientů věřitelů. Exekutor, který by po věřiteli požadoval zákonnou zálohu na náklady řízení, velmi rychle přijde o lukrativní klienty. A tak si velcí věřitelé zvykli, že je exekuční řízení, bez ohledu na výsledek, nestojí nic a 80 procent neúspěšných exekucí je financováno dlužníky z pětiny úspěšných řízení. Nic spravedlivého, ale koho v Česku zajímají práva dlužníků? Navíc se během exekuce pozastavuje promlčecí lhůta. Chování bank a dalších velkých věřitelů, kteří z tohoto albánského modelu profitují, je však racionální a tato systémová disfunkce jim vyhovuje. Právě to se snaží řešit návrh pirátů. Za poslední roky již několikátý v pořadí a stejně jako předešlé pokusy i tento bude pravděpodobně neúspěšný, protože zájem věřitelů a vymahačů dluhů na zachování statu quo je příliš velký.