Padá planeta, něco si přej

Západní civilizace bez rozdílu ideologie a politického uspořádání si s klimatickou změnou neví rady. Někteří političtí představitelé to schovávají za její popírání, jiní se vymlouvají na přirozený stav věcí, na který člověk nemá vlastně vůbec vliv. A další, i když se pokoušejí řešení nalézt, významně vzdychají, že změna je tak komplexní, že realizace jakýchkoliv návrhů je velmi obtížná, ba dokonce nemožná.

Při četbě těchto obsáhlých rozjímání a při sledování bezzubých jednání o globálních opatřeních, která by oteplování planety Země alespoň zpomalila, se ukazuje hořká pravda. Naše tolik opěvovaná moderní civilizace, která dokázala vyslat člověka na Měsíc, produkuje umělou inteligenci, experimentuje s virtuální realitou, nedokáže sebe sama dokopat k tomu, aby odvrátila masivní vymírání fauny a flóry, tání ledovců a s ním související tepelnou katastrofu, jež některé části planety uvrhne do smrtícího sucha a některé pro jistotu rovnou zatopí.

Pokud máte pocit, že tohle je přehnaná prognóza vývoje, stačí si přečíst závěry nejnovějšího rozboru OSN, který nám dává dvanáct let na to, aby se planeta neoteplila o více než jeden a půl stupně. Vyšší oteplení bude mít za následek zatopení některých ostrovů, masivní sucho v Africe a v Indii. Pokud někomu připadá, že tyhle země jsou daleko, stačí se podívat na postup sucha v Česku a s ním související masivní změny v úrodnosti půdy − příčiny těchto jevů jsou totožné. Ano, i v jedenadvacátém století musíme spoléhat na přírodu, chceme-li si upéct buchty nebo koupit rohlíky. Zpráva zkrátka jasně formuluje to, co říkají odborníci i aktivisté ve všech západních státech už nějakou tu dekádu. Totiž že průšvih je za rohem.

Nemá však cenu opakovat dokola mnohokrát řečené. Ani naléhavější volání, ani ostřejší jazyk popisující například klimatickou změnu jako genocidu k žádným zásadním politickým krokům nevedou. O genocidě v této souvislosti mluvil už v roce 2015 ministr zahraničí Marshallových ostrovů v Polynésii. Soudě podle titulních stránek novin ale naši západní civilizaci Polynésie nebo Arktida moc netrápí. Nadále plní noviny především vnitrostátní spory mezi politickými stranami, které se ovšem ve světle klimatické změny jeví jako žabomyší války malých dětí na pískovišti.

Vadná představa apokalypsy

Proč selháváme v řešení klimatické změny, když už teď tušíme, jaké bude mít dopady? Problém je, že jsme uvězněni ve vzorcích, kterými tento problém posuzujeme. Diskuse o klimatické změně je ukotvena ve velkých vyprávěních západní kultury. Právě ta nastavují formát politické diskuse. Předurčují, kdo je považován za rozumného aktéra a kdo ne, čí scénář zní jako věrohodnější, jakými hodnotami se v takové diskusi můžeme ohánět a v koho je ve výsledku vkládána důvěra ohledně vyřešení konfliktu. Pokud toto naše kulturní nastavení nezměníme, nestane se zřejmě s klimatickou změnou nic.

V literatuře, populární kultuře, ale i ve veřejné debatě se západní společnost ráda zabývá tím, jestli a kdy přijde nějaký "konec světa". Očekávání apokalypsy je koneckonců důležitým tématem křesťanské víry, ze které kultura západní společnosti vychází. Podobně jako v jiných náboženských tradicích je v Bibli zkáza světa spojována s vyhlazením lidského rodu jako trest za jeho hříchy. Zkáza světa popsaná ve Zjevení Janově je nicméně zajímavá i svou obrazností, na kterou navazuje naše kultura − včetně té populární − dodnes. Apokalypsa je zde vylíčena jako nenadálá, hrůzostrašná a destruktivní událost, která během chvíle způsobí totální vyhlazení lidstva. Pro dnešního člověka je příznačným naplněním této představy například pád asteroidu, jaderná katastrofa, celosvětová válka či invaze odněkud z vesmíru, což jsou též oblíbené náměty sci-fi filmů. Zatímco náboženské pojetí zkázy světa bývá spojeno s trestem za lidskou neposlušnost, současná populární kultura pracuje s tématem apokalypsy spíše tak, aby mohla vyprávět příběh o záchraně světa a zejména pak o hrdinném zachránci, silném muži, který v poslední minutě díky vlastní odvaze, statečnosti či vynalézavosti hrozící katastrofu odvrátí a tím zachrání celé lidstvo.

Obraz konce světa jako dramatického zásahu nějaké vnější síly do chodu naší společnosti, kterému lze předejít vhodným "technickým" řešením, je ovšem vlastně škodlivý. V prvé řadě obrací naši pozornost pouze na vybrané jevy a problémy. Svět totiž nemusí skončit v plamenech − může nás čekat i mnohem pomalejší, plíživější destrukce. A tu snadno přehlédneme či podceníme její význam, protože se neprojeví ze dne na den, ale pomalu a postupně třeba i v řádu desítek let. Taková je přesně klimatická změna. Stejně tak je škodlivá i představa, že jakémukoliv z těchto problémů lze zabránit důvtipem nějakého nadaného individua: tedy že stačí jen najít toho správného člověka, který vyřeší tu správnou rovnici. Že postačí vynalézt tu správnou chemickou látku či sestrojit to správné technické řešení a budeme moct odvrátit hrozící katastrofu a nerušeně pokračovat ve svých poklidných životech.