Esej Petra Fischera: Paradoxní hnutí nové pruderie

Už je to tak," řekl mi nedávno Jiří Peňás, "žijeme v době nové pruderie." Něco na tom je. Minimálně od Frlji­čovy hry v Brně, kde se na těle Ježíšově a na látce symbolu státní vlajky mělo hazardovat s dědictvím západní civilizace, a také od letní rozmarné debaty na téma porno na Vltavě se ve veřejném prostoru šíří výpady vůči modernímu umění, které je, krom jiného prý zbytečně, prvoplánově, a tudíž záměrně vulgární. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, regulátor mediální scény a dnes už také hlídač vysílané "čistoty jazyka", se poté jala pečlivě sledovat mluvu v televizích (zákon je zákon…ale předtím nebyl?), a tak se zápisy z jejích zasedání plní sprostými slovy, ať už jde o odkazy na novácký formát Tvoje tvář má známý hlas, na horolezecký dokument nebo na umělecky ambiciózní seriál Lynč, vyrobený ve spolupráci s nejznámější evropskou uměleckou televizí Arte.

Vysílat filmy ze současnosti před 22. hodinou v souladu se zákonem se téměř nedá, protože chtějí-li být tato díla současná a autentická, nemohou mluvit jinak, než jak to běžně činí společnost. Ano, dnešní jazyk je prošpikován vulgarismy, které však často plní jen funkci slovní vycpávky a v mnoha kontextech už nemají ani pejorativní či útočný, nebo dokonce urážlivý význam, protože jsou něčím jako hybridním slangem, výrazem příslušnosti k určité subkultuře. Staré dobré "vole" dnes automaticky, tedy mimovolně vyslovují (podobně fungují psané zkratky na sociálních sítích "woe", "tvl") i poslanci či moderátor populárního zábavného pořadu (nejen Jan Kraus). "Původní" význam těchto i jiných slov, jestli něco takového existuje, se dávno setřel. Samostatnou otázkou je, jak v těchto souvislostech hodnotit třeba lascivní narážky v různých zábavních pořadech typu Moje zprávy, Všechnopárty či StarDance, což je rovina, kterou "hnutí nové pruderie" paradoxně zcela přehlíží, ale to už by bylo trochu jiné téma. Postavení RRTV je v této věci nešťastně paradoxní: rada musí hlídat zákon a použití vulgarismů ve vysílání je v něm zkrátka upraveno tak, že je nelze použít ani v uměleckých dílech prakticky nikdy před 22. hodinou. A tak se regulátor stává čárkujícím automatem sledujícím výskyt explicitnějších výrazů ve vysílání. Absurdita situace, kdy zákon de iure omezuje odpovídající prezentaci moderního umění v časech, kdy ho většina společnosti může otevřeně a kriticky vnímat, a tím mu i rozumět, je bohužel pod vlivem nové pruderie často umocňována vpádem do končin, kde to ani z hlediska zákona není nutné.