K zajišťovacím příkazům jsem měl připomínky. Možná proto jsem musel odejít, říká bývalý ředitel vymáhání GFŘ, který se s úřadem dodnes soudí

Petr Taranda dodnes vzpomíná s hořkostí na vyhazov, který dostal po dvou desítkách let práce pro finanční správu. Tehdy mu ani jeho nový šéf na Generálním finančním ředitelství (GFŘ), ani tehdejší ministr financí Andrej Babiš výpověď nechtěli nijak vysvětlovat. Úředník se s ředitelstvím pustil do vleklých soudních bitev a nakonec vysoudil alespoň ušlý plat.

Dnes Taranda pracuje jako daňový specialista a firemní právník. A aby si udržel odstup, začal se věnovat svému dávnému koníčku − historii. V říjnu mu vyšla knížka o odboji na Jablonecku a Semilsku v době druhé světové války, kterou knihkupectví Kosmas zařadilo mezi bestsellery v kategorii regionální literatura. "Je to takový ventil, seberealizace, když jsem celkově znechucen problematikou daní a financí, zejména úrovní práva a respektu státní správy k soudním rozhodnutím," říká v rozhovoru pro HN.

HN: S GFŘ jste se soudil dál, i poté, co soud rozhodl, že jste byl vyhozen neoprávněně, a ředitelství vám muselo vyplatit ušlou mzdu. O co šlo?

Podal jsem dovolání k Nejvyššímu soudu kvůli tomu, že jsem byl připraven o možnost získat služební poměr. Označil jsem to jako diskriminaci. Jde také o to, zda nabídka, kterou jsem po předchozím soudním verdiktu od GFŘ dostal, byla adekvátní, když kromě jiného ani neobsahovala informaci o místu výkonu práce. Obecné soudy ovšem daly mezitím v této věci za pravdu protistraně, tudíž mi při hájení mých práv nezbývá nic jiného než zvážit ústavní stížnost.

HN: Kdo vám zabránil získat služební poměr?

Vše nasvědčuje tomu, že existoval zájem, abych neměl možnost být státním zaměstnancem za srovnatelných podmínek, jaké měli moji tehdejší kolegové, včetně možnosti pracovat na GFŘ. Už v srpnu 2015 jsem měl nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, že jsem byl neprávem vyhozen. Ředitelství se proti rozsudku odvolalo, aby se nestal pravomocným. Tím pádem jsem nemohl žádat o složení služebního slibu státního zaměstnance. Nemohl jsem tedy přejít plynule z pracovního poměru do služebního, jak umožňoval služební zákon. Tím jsem byl dle mého názoru poškozen a o to se dnes soudím.

Také se soudím o to, jakým způsobem mi učinili nabídku, když soud rozhodl, že mě nezákonně vyhodili. Nabídli mi místo referenta na investičním odboru, asi v rámci Generálního finančního ředitelství − místo výkonu práce je mi dodnes neznámé. A pochopitelně i bez ohledu na to, že jsem na takovém odboru nikdy nepracoval, nemám s tím zkušenosti.

HN: Pojďme k problematice zajišťovacích příkazů. Jaká je vůbec historie vzniku tohoto nástroje?

Zajišťovací příkazy existovaly už za první republiky a po roce 1989 se tento nástroj do zákona opět vrátil. Jádro věci je ale jinde. Ve správním právu obecně platí, že rozhodnutí státního úřadu může vyvolat účinky na daňový subjekt teprve v okamžiku, kdy je mu řádně doručeno. Je-li vám doručeno, můžete se podívat, co se vám ukládá a co máte udělat. Takové rozhodnutí je pak účinné a bývá zpravidla i vykonatelné. Když mu nevyhovíte, stát si ho může vynutit.

Problém, o kterém se bavíme, nastal až s novelou zákona o DPH, která začala platit od ledna 2012. Tam je v paragrafu 103 řečeno, že stát má právo zajistit daňovou pohledávku vydáním zajišťovacího příkazu. Účinky nastávají bezprostředně − tedy v okamžiku vydání příkazu, ne až když je příkaz doručen. Podstatné je, že na něj nemůžete vůbec reagovat, protože v okamžiku jeho vydání ani nevíte, co v něm je obsaženo nebo co se vám ukládá ke splnění. Ten paragraf byl reakcí na situaci, kdy stát v době ministra financí Miroslava Kalouska začal honit podvodníky v karuselových podvodech s DPH. Záměrem bylo zmrazit majetek ještě dřív, než ho bude někdo schopen převést pryč.

HN: Vzbuzovalo toto nové opatření u odborníků na daně už tehdy nějaké obavy?

Když jsme to měli poprvé k připomínkování před dalším legislativním procesem, upozorňovali jsme na problém týkající se obecně ochrany práv subjektů. Dozvěděli jsme se ale, že samotná koncepce už je hotová věc, že se to přijímá a že to bude. Mohli jsme už jenom připomínkovat technikálie. Protože jsme s tím měli v rámci odboru vymáhání problém, dali jsme k tomu tehdy celou řadu písemných připomínek, včetně těch ohledně ústavních kautel (kautelou se v právu označuje opatření, které má zamezit různým pochybnostem, nejistotám nebo spornosti při budoucím výkladu práva, pozn. red.).

Bylo zřejmé, že ve chvíli, kdy finanční úředník takové rozhodnutí vydá, je mu konkrétní daňový subjekt vydán na milost a nemilost. Když dotyčný peníze nemá, může udělat jedinou věc. Rychle si je vypůjčit, aby předešel další fázi − exekuci. Vzniklo riziko, že se někdo podívá do křišťálové koule a řekne: Tak tahle firma to má za 85 milionů korun. A podnikatel, který tyto peníze nikdy ani neviděl, je najednou na pranýři a je podezřelý z krácení daně. I když v poslední době zasáhla pozitivně i judikatura Nejvyššího správního soudu (NSS), na kterou musela následně pod tlakem události reagovat i metodika GFŘ, mnohým excesům z dřívějška to nezabránilo.