Žák by měl cítit autoritu učitele, pedagog by měl být zároveň žákovi partnerem

V 90. letech jste byl jedním z nejmladších ředitelů gymnázia. Jaké byly vaše začátky?

V roce 1990, když jsme s nadšením zakládali jednu z prvních privátních škol, jsme byli hodně mladí, bez zkušeností s vedením čehokoliv a poněkud naivní. Lidé, kteří s pádem bývalého režimu neodešli, nám dali najevo, že to oni jsou ti "vlci", kteří vše vědí. I to, jak nás umravnit. Během roku jsem osobně absolvoval asi 12 kontrol. Ale ustáli jsme to a velmi nás to posílilo.

Jak se školství za tu dobu proměnilo?

Těsně po převratu bylo cítit nadšení i v řadách mládeže. Studenti si byli vědomi, že se musí hodně naučit, aby zvládli srovnání s Evropou, byli hodně motivovaní. Otevřely se hranice, rozvíjela se výuka cizích jazyků…

Po 4−5 letech se dostavily útlumy spojené s tím, že se rodiče ve velké míře vrhli na podnikání a neměli na děti čas. Toto období bylo navíc spojené také s určitým zklamáním z ekonomického vývoje.

Mgr. Radim Jendřejas, MBA

Je ředitelem a jednatelem Trojského gymnázia a ředitelem ESO Euroškola. V roce 1990 stál u zrodu Gymnázia Jana Palacha, kde od roku 1995 působil jako ředitel sekce, do které spadala studia se sportovním zaměřením a osmileté gymnázium. Oddělením této sekce vzniklo Trojské gymnázium. Radim Jendřejas je členem rady Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska a pomáhal koncipovat zákon č. 306/1999Sb. Vystudoval Univerzitu Komenského v Bratislavě, obor Germanistika, sport a TV.

Další pokles byl spojený s tím, že si mladí chtěli více užívat, odkládali rodičovství a to s odstupem času pocítily i školy. Navíc zpětné zavedení povinné devítileté školní docházky zapříčinilo, že se střední školy ocitly na rok prakticky bez žáků v prvních ročnících.

Tato doba patřila určitě v naší oblasti k těm nejtěžším. Podařilo se nám ji však ustát. Mluvím v množném čísle, protože nás bylo pár nadšenců, kteří jsme šli do zakládání škol. Snažili jsme se držet pohromadě a vzájemně si pomáhat. Založili jsme asociaci, která funguje dodnes a je významným připomínkovým místem pro ministerstvo školství.

Přišly samozřejmě i další změny, takzvaně shora, např. rádoby revoluce ve školním vzdělávání. Pro nás, kteří jsme se od počátku snažili vnášet do vzdělávacího procesu a výuky nové prvky, aby vzdělávání bylo živější a dynamičtější, to až taková revoluce nebyla. Kdo chtěl být úspěšný, musel se ve druhé polovině 90. let pěkně ohánět.

A v jaké situaci se podle vás nachází školství dnes?

Dnešní situace je diametrálně odlišná. Opětovný nárůst populace se už projevuje ve vyšších ročnících základních škol a cítíme ho také na školách středních. Oproti školnímu roku 2009/2010 zaznamenáváme více než trojnásobný zájem uchazečů o studium, a máme tak mnohem větší možnosti výběru. Aktuálně máme mnohem více žáků, kteří prospívají s vyznamenáním a dosahují skvělých výsledků v rámci soutěží, olympiád… Opět je cítit motivace žáků, jsou si vědomi, že pokud chtějí být úspěšní v zaměstnání, musí se dobře připravit.

Kde vidíte největší slabiny současného školství? Co byste změnil?

Nejsem zastáncem zásadních změn. S příchodem každého ministra, bylo vždy deklarováno, že školství nemá správné postavení, že učitelé nejsou za svou práci dobře ohodnoceni, že školství je na okraji zájmu apod. Podle mého názoru se všichni z ministrů či ministryň, bez ohledu na partaj, snažili pro školství dělat maximum.