Čisté víno Martina Nováka: Jsem dcera diktátora a zločince. Příběhy žen, které se musely vyrovnat s nechvalně proslulými otci

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, praví se v desateru Božích přikázání. Pro někoho je složité tomu dostát. Ne proto, že se s rodiči občas neshodne nebo si něco špatného řekli. Jak byste se cítili, kdyby měl váš otec na svědomí utrpení, věznění nebo smrt nevinných lidí? Kdyby nějaké rodině, třeba podobné té vaší, ublížil a zničil jí život?

Nejdříve trocha berlínského místopisu a historie. V neděli 27. ledna si svět připomněl válečná zvěrstva Mezinárodním dnem památky obětí holokaustu. Smrt šesti milionů Židů, kterou měl na svědomí nacistický režim v Německu. Země si události připomíná s pohnutím. Stačí se projít centrem Berlína, kde je památník holokaustu z kvádrů a s podzemním muzeem. Nedaleko leží jezero připomínající památku Romů, rovněž vyvražděných nacisty.

Znát pravdu pomáhá

Mezi prominenty, kteří patřili do úzké špičky režimu, byl Albert Speer, známý především jako architekt, jenž měl podle Hitlerových představ vybudovat nový Berlín. S kolosálními stavbami, které by odpovídaly významu čtvrté říše, o níž vůdce snil. Byl ministrem zbrojní výroby a posléze v Norimberku odsouzeným válečným zločincem. Jako jediný vyslovil v procesu lítost nad tím, co se stalo. Zároveň tvrdil, že o plánu na vyhlazení Židů nevěděl, což historici vyvracejí jako lež. V postavení, ve kterém byl, o tom nemohl nevědět. Odsouzen byl na dvacet let, zemřel v roce 1981 v Londýně.

Jeho dcera Hilde Schrammová dostala v neděli u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu Obermayerovu cenu. Nadace amerického podnikatele Arthura Obermayera ji uděluje Němcům, kteří se nějakým způsobem zasloužili o podporu židovské diaspory. Schrammová se vlastním životem snaží odčinit to, co bylo s její rodinou spojeno. Vzácné obrazy po otci prodala a založila nadaci Zurückgeben (Navracení), která pomáhala židovským ženám v Německu s různými pracovními projekty. Vstoupila do Strany zelených, v osmdesátých letech za ni byla poslankyní v tehdy ještě západoberlínském parlamentu. Byla aktivní ve spolcích zaměřených na německo-polské usmíření.

Obermayerova nadace jí vyslovila uznání jako prvnímu potomkovi vysoce postaveného nacisty souzeného v Norimberku. Schrammová už dnes rozhovory příliš neposkytuje, jen několik slov řekla letos deníku Berliner Zeitung. "Není pochyb o tom, že obrazy byly zakoupeny za peníze, které můj otec od toho režimu plného bezpráví získal," uvedla.

O kontaktech s otcem po jeho propuštění v roce 1966 nehovořila. Nikdo jí podle Berliner Zeitung nelhal. Znala rozsudek z Norimberku a věděla, kdo doopravdy byl její otec. "Znát pravdu pomáhá. Dostala jsem šanci to pro sebe vyřešit," řekla dvaaosmdesátiletá žena.

Člověka, který jezdí do Německa, zajímá se o něj a je v kontaktu s Němci, nemůže občas nenapadnout, jak se tam lidé cítí, když jim někdo připomene minulost. Jak prožívají, když se dívají na válečný film, který je kasovním trhákem po celém světě, ale jako ti zlí jsou tam samozřejmě němečtí vojáci. Jak se vyrovnávají s tím, že tehdejší hrůzy zkrátka nelze zapomenout a pořád se budou vynořovat. Když se v roce 1993 otevíralo Muzeum památky holokaustu ve Washingtonu, německý týdeník Der Spiegel napsal, že téma nacistického barbarství se zdá být padesát let po tragických událostech tak populární jako nikdy předtím.

Když jsem předloni trávil jeden večer na hotelovém pokoji v Rostocku, běžel v televizi jakýsi film o druhé světové válce. Historik k tomu dodával, že velká část současných Němců považuje samotné Německo a jeho tehdejší obyvatele za oběť. Pro některé je tak snazší přijmout to, co se tenkrát dělo. Je to jiný způsob vyrovnání se s minulostí, než zvolila například Hilde Schrammová.

Alespoň kapka dobrého