Komentář Tomáše Sedláčka: Svatý Duch a duch digitálního budíku

Kdo z vás vlastní budík? Myslím ten starý klasický budík, co váží kolem kila, tiká, má ciferník a nahoře dva zvonky, mezi kterými v pravý čas kmitá kladívko vydávající budivý zvuk. Předpokládám, že drtivá většina z vás sice budík má, ale vlastně nevlastní. Otázka, která ještě před generací byla snadno zodpověditelná (budík vlastním/nevlastním), dnes tak jednoznačná není. Budík totiž poslední dobou prošel Proměnou dramatičtější než Kafkův hrdina ve stejnojmenné, mírně psychedelické povídce. Tato proměna se stává symbolickou pro velikou škálu Proměn, které lze sledovat během našeho věku. A možná symbolicky přednaznačuje cosi, co se může stát s lidstvem jako takovým.

Předpokládám, že "váš" "budík" "je" v softwaru vašeho mobilního telefonu. Ty uvozovky jsou namístě, neb ani jedno z těch slov nesplňuje klasické pojetí těch slov. Nicméně, co přesně z onoho budíku zbylo? Co je to, co se z kovového budíku s ciferníkem přestěhovalo do digitální podoby? Matematik by řekl, že to, co z budíku přežilo, je algoritmus. Mechanické opakování ozubených kolo-točů nahradila rekurzivita digitální, která kopíruje podobný algoritmus. Programátor, že z budíku zbyl kód, program. Technik by hovořil o zachování funkce budíku. Platon, že z budíku zbyla samotná idea čisté budíkovitosti, již očištěná od nutnosti dedikované hmoty. Aristoteles by možná použil oblíbený termín telos, tedy smysl, raison d'etre budíku. A duchovní by použil trošku nadnesené a načechrané, ale vhodné slovo: duše. Vždyť se přece jedná o nehmotnou esenci, o samotnou podstatu budíku, čistou informaci.

Jistě, tato duše budíku stále potřebuje jakési tělo ke své funkci, ale již to není tělo dedikované, ale tělo obecné, které v sobě má mnoho obecných potencialit (stejný hardware může též být kalkulačkou, ladičkou, kamerou, přehrávačem hudby atd.) a žádnou finální aktualizaci (jak by to kategorizoval Aristoteles). Duše budíku si našla nové, lepší tělo.