Česká pravice přehrává scénky Monty Pythonů ze Života Briana

Když člověk sleduje dění na pravém středu české politiky, nelze si nevzpomenout na slavný film Monty Python: Život Briana. V něm fungovalo několik vzájemně zaměnitelných protiřímských odbojových organizací, které měly společné i to, že víc než "okupanty" nenáviděly jedna druhou. Vypadalo to takhle:

"Jediný, koho nenávidíme víc než Římany, je Judejská lidová fronta!"

"Renegáti!"

"A Fronta judejského lidu!"

"Renegáti!"

"A Lidová fronta Judeje!"

"Renegáti!"

"Ale ne, to jsme vlastně my!"

"Cože, my nejsme Všelidová fronta Judeje?"

"Všelidová fronta sedí tamhle!"

(Všichni se podívají na zarostlého dědka.)

"Renegáte!"

Je to přesné. Včetně toho "dědka", ke kterému se dostaneme za chvíli. Středové partaje oslovující zhruba stejné voliče se škorpí, hádají, dohadují se a "Římané", v tomto případě zastoupení Andrejem Babišem a dalšími formacemi, se mohou jen smát.

Tragikomedie před eurovolbami

Situace nyní vypadá tak, že se pravý střed nedokázal pořádně spojit ani do "malých", tedy evropských voleb, které přijdou v květnu. Lidovci z projektu společné kandidátky se STAN a TOP 09 vycouvali úplně. STAN ohlásili vlastní projekt se zelenými a ošatkou trpasličích stran a nyní vyzývavě hledí směrem k TOP 09. Ta se ale cítí uražena, protože by chtěla, aby kandidátku vedl její předseda Jiří Pospíšil, a nikoli starosta Stanislav Polčák. Na principy spolupráce topka sice váhavě kývla, ale bude se licitovat o to, kdo je větší lídr. A protože o křesla a ega jde až v první řadě, není nic jisté.

Montypythonovský rozměr dodává situaci na pravém středu vznik dvou nových formací. Jednak je to samostatná eurokandidátka Jaromíra Štětiny, který se odtrhl od TOP 09 (hle, onen "zarostlý dědek" z filmu Život Briana). A pak formace Hlas Pavla Teličky a Petra Ježka − europoslanců, kteří byli původně zvoleni za ANO, ale pak jim styl europolitiky Andreje Babiše stojící na principu "dejte nám peníze a nic od nás nechtějte" přišel přes čáru. Nic proti nim, ale výsledkem vzniku nových projektů bude samozřejmě jen rozdrobení omezeného počtu liberálních hlasů. Štětina a Telička mohou být pro pravý střed nakonec tím, čím byli Zemanovci pro ČSSD ve sněmovních volbách v roce 2010: neuspějí, ale odeberou právě tolik hlasů, aby zabránili rozhodnému vítězství názorového proudu, se kterým vcelku souzní.

Zkrátka − místo toho, aby docházelo k integraci, sledujeme na antibabišovské a prounijní straně české politiky spíš pohyb opačným směrem. Což je rozumově nepochopitelné, protože letošní eurovolby jsou fakticky přípravou na volby sněmovní za dva roky, kde už půjde v politickém slova smyslu doslova o život.

Ruská ruleta na pokračování

Všem zúčastněným přitom musí být jasné, že hra, kterou hrají, se jmenuje ruská ruleta. Což je "zábava" s trvalým přežitím zcela neslučitelná. Ve sněmovních volbách v roce 2017 to ještě vyšlo. Všechny partaje, o kterých je řeč, se dostaly do sněmovny, ale bylo to ani ne o prsa. Lidovci 5,8 procenta, TOP 09 5,31 procenta, STAN 5,18. O přežití starostů rozhodlo náhlé hnutí mysli devíti tisíc voličů, u topky sedmnácti tisíc.

Byla to náhoda, nic víc. Ovšem partaje se chovají, jako by to neviděly. Jejich politické uvažování je na úrovni představ primitivních kmenů, které náhodu − například když na základě modlitby šamana udeří hrom − považují za osudovou danost. A předpokládají, že to tak bude fungovat vždycky. Jinak si lze těžko vysvětlit, proč zůstávají v klidu i nyní, když se podle různých průzkumů všechny dívají na pětiprocentní hranici spíš zespoda než svrchu. Projevem takové bohorovnosti je výrok předsedy STAN Petra Gazdíka, podle kterého "ty průzkumy jsou spíše průzkumy pro ovlivňování veřejného mínění než realita". Ano, může to zase vyjít, ale proč to proboha riskovat?