Toufarovi jsme vrátili čest a jeho síla mění současnost

Příběh Josefa Toufara, katolického kněze, který umírá v důsledku brutálních výslechů Státní bezpečnosti 25. února 1950, přitahuje skoro po 70 letech pozornost veřejnosti stále více. Překvapuje, jak oslovuje lidi napříč sociálními skupinami, místo jeho posledního působení Číhošť se stalo spontánním poutním místem, kam přicházejí tisíce poutníků. Sama katolická církev zahájila v roce 2013 proces jeho blahořečení, které ještě zdůrazní důležitost hodnot, za něž položil život. Kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli vyšla v Itálii a Polsku, vznikla divadelní hra, opera, obrazy, sochařská díla, televizní pořady.

Kolem toufarovského fenoménu se spontánně vytvořilo společenství, které vnímá, že pouze slouží něčemu většímu, vzácnému, jedinečnému. Zdůrazňuji slovo spontánně, protože to není výsledkem nějakého vymyšleného a financovaného "projektu", ale vyrůstá to samo z hlubokých a tajemných kořenů. Co z té mnohovrstevnatosti vypíchnout pro naši dobu?

Historici se snaží popsat minulost mnoha způsoby, ale pro pochopení charakteru doby zřejmě stále nejlépe slouží příběhy. Politicky opatrný kněz, který byl kvůli oblibě u farníků vypuzen ze své původní farnosti, je bez jakéhokoliv právního základu unesen z fary, krutě týrán a nucen k tomu, aby se přiznal k podvodu a obvinil své církevní představené, aby tak komunisté mohli zinscenovat politický monstrproces. Díky své vnitřní síle, ryzosti i fyzické robustnosti odolává čtyři týdny, takže se násilí stupňuje až k tragické smrti navzdory pokusu na poslední chvíli ho "zachránit" pro plánovaný proces. Tělo musí zmizet pod cizím jménem v anonymním hromadném hrobě.

Nestačí, že ho připraví o život, ještě se pokusí zničit jeho pověst pomluvou, že se tento vnitřně zvrácený třídní nepřítel a agent Vatikánu dopouštěl pedofilního jednání.