Finanční systém je dnes na šok připraven

Všichni máme ještě v paměti krizi z přelomu dekády, a otevírá-li se debata na téma příští krize, máme mnohdy v hlavě měřítko spojené právě s tou poslední. Což je podle mého názoru úplně špatně. Tržní ekonomika je holt spojena s poklesy a vzestupy neboli s hospodářským cyklem. Při zmíněném propadu ekonomiky, který se ve většině zemí odehrál v období 2009−2012, byl však propad větší. Navíc podstata problému byla podstatně rozsáhlejší a dopady mohly být srovnatelné s velkou depresí z let 1929−1939. Ale ani kolaps světové ekonomiky z první poloviny 20. století, ani propad během let 2009−2012 již nelze nazvat obvyklým kolísáním kolem trendu, ale jeho hlubokým propadem.

V debatě o současných rizicích a možnosti krize bychom se měli oprostit od optiky těchto dvou zcela mimořádných krizí. Přirovnal bych je spíše ke stoleté vodě, tedy k situaci, kdy se sejde celá řada nepříznivých okolností, selžou obvyklé postupy a nástroje a přiřítí se nečekaně velká masa vody, resp. v ekonomickém kontextu začnou kolabovat finanční a ekonomické systémy. Jízlivě bychom se ovšem mohli zeptat, zda těch stoletých vod nebylo za posledních 20 let nějak moc či zda další velká − stoletá − krize nečíhá za rohem. Domnívám se, že tomu tak není a že pokud dojde ke zpomalení ekonomiky, vystačíme si s obvyklým vysvětlením starého dobrého hospodářského cyklu. Hned objasním, jaké mám k této domněnce důvody.

Jedním z podstatných prvků poslední krize byl kolabující finanční systém v řadě zemí, kdy ani renomované finanční instituce neuřídily svá rizika. Svůj díl odpovědnosti nesou samozřejmě i regulatorní a dohledové instituce, které by měly na řádnou funkci řízení rizik ve finančním sektoru dohlížet. Připomeňme si pár hlavních faktorů, jež přispěly k rozsahu problému, aniž bych měl ambici je řadit dle důležitosti. Jedním z nich byla komplexita některých produktů, kterým ve skutečnosti rozumělo příliš málo lidí, natož pak ti, kteří je kupovali. Dále to byla nedostatečná schopnost finančních institucí absorbovat vzniklé ztráty, lapidárně řečeno, nízká úroveň kapitálu. Problém působila i provázanost uvnitř finančního systému, kdy pád jedné instituce strhával do potíží i ostatní.

Řada institucí žila v domnění, že si proti rizikům nakoupila správné pojistky, ale v okamžiku, kdy tyto pojistky chtěli uplatnit všichni naráz, jejich hodnota zkolabovala. Řada bank měla velkou expozici vůči dluhopisům některých států, což znesnadňovalo rychlé a rázné řešení. Řecko se svým dluhem bylo nejviditelnější, ale nebylo jediné. K tomu by se daly přidat ještě různé nedostatky v institucionálním nastavení uvnitř "jednotného trhu" EU. A v seznamu nakupených problémů by šlo pokračovat.