My mrtví žalujem: Před pětasedmdesáti lety spáchali nacisté zřejmě největší masovou vraždu československých občanů v historii

Před pětasedmdesáti lety spáchali nacisté ve vyhlazovacím centru Auschwitz II. Birkenau zřejmě největší masovou vraždu československých občanů v historii: během jediné noci z 8. na 9. března 1944 zabili v plynových komorách a poté spálili 3792 mužů, žen a dětí, obyvatel takzvaného rodinného tábora terezínských Židů.

Z té události se nestal symbol utrpení a mučednictví, jako například z vyvraždění Lidic. Až do roku 1990 se veřejně nepřipomínala a nediskutovala, protože komunistický aparát považoval holokaust z řady důvodů za nežádoucí téma. Celým komunistickým obdobím se táhne nepopiratelná a zřetelná antisemitská linie.

Dnes je situace na první pohled zcela odlišná: výpovědi posledních přeživších byly sesbírány, vycházejí spousty knih, konají se přednášky, výstavy, pietní setkání, existují specializované instituce. I tak je namístě otázka, zda je reflexe holokaustu u nás dostatečná. Nemyslím. Stále je převážně nahlížen jako de facto cizí historie, jako příběh "Židů a nacistů", nikoli jako nedílná součást české národní tragédie. Vydělení židovského údělu z českých dějin vypovídá o tom, čím jsme dnes.

Rodinný tábor neboli úsek BIIb

Rodinný tábor terezínských Židů vznikl v září 1943, kdy do vyhlazovacího centra Auschwitz II. Birkenau dorazily dva velké transporty z ghetta Terezín. Přivezly 5007 židovských vězňů, v naprosté většině někdejších občanů Československa (pouze 127 lidí bylo z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Nizozemska). Dostalo se jim jistých výsad: neprošli takzvanou selekcí (při níž nacisté po příjezdu nových transportů obvykle rozhodovali, kdo bude ihned zabit v plynu a kdo smí ještě žít), neostříhali je dohola, a především nebyli muži odděleni od žen, nýbrž společně umístěni v jednom birkenauském úseku, obehnaném dráty a označeném BIIb. Ženy a muži sice bydleli odděleně v dřevěných barácích (blocích), ale směli se stýkat, děti přes den dokonce pobývaly ve zvláštním bloku, kde se o ně starali vychovatelé pod vedením Alfreda Hirsche. V Birkenau za běžných okolností žádné děti nežily, Němci je vraždili okamžitě.

Starší vězňové, zaujatí nezvyklými podmínkami nově příchozích, záhy v centrální kartotéce zjistili, že obyvatelé úseku BIIb mají předepsanou šestiměsíční karanténní lhůtu, po níž měl následovat Sonderbehandlung neboli "zvláštní zacházení" − eufemistické označení vraždy. V prosinci 1943 přijely z Terezína do rodinného tábora další dva velké transporty s více než pěti tisíci vězni, v nichž Židé z českých zemí tvořili většinu, ale již ne tak výraznou. Podmínky "prosincových lidí" byly stejné, i oni zůstali pohromadě.

Dodnes není zcela jasné, proč nacisté rodinný tábor zřídili. Nedochoval se písemný rozkaz, žádné zdůvodnění. Je pravděpodobné, že založení tábora bylo součástí tehdejší snahy maskovat vyhlazování Židů před západním světem, že se někteří nacističtí předáci rozhodli udržet deportované po jistou dobu naživu, neboť by se mohli hodit, mohli by je v případě potřeby ukázat jako živé a použít jako lživý argument, že Židé nejsou vyhlazováni, nýbrž "jen" odváženi na práci. Ve stejné době se připravovala inspekce zástupců Mezinárodního červeného kříže v Terezíně − uskutečnila se v červnu 1944 jako odpudivá fraška v pečlivě připravených kulisách a skončila skandální zprávou, v níž delegát MČK Maurice Rossel popsal podmínky v ghettu jako příkladné. Spekuluje se, že část nacistických elit v rámci propagandistického úsilí (bylo už zjevné, že Německo válku prohrává) chystala podobnou inspekci i do Osvětimi, avšak taková představa se zdá absurdní a věc je velmi složitá. Zřejmé však je, že rodinný tábor má v historii druhé světové války a nacismu důležitou roli.