Rostoucí role Čínské lidové republiky je v zemi samotné často vnímána jako návrat na její právoplatné místo ve světě. Jakými historickými obdobími si tedy Čína prošla a jak se měnila její interakce se světem? A opravdu existuje nějaký bod, do kterého by bylo možné se vrátit?

Císařství na území dnešní Číny bylo nějakých dva tisíce let nejmocnějším politickým útvarem ve východní a jihovýchodní Asii. Její císaři, "synové nebes", ovládali ohromné území a považovali se za vládce celého civilizovaného světa, který uznával čínskou nadřazenost, obklopeného necivilizovaným zbytkem.

Linie mezi těmito dvěma světy byla často nezřetelná, stejně jako byly hranice říše. Jeden z čínských výrazů pro svět, tchien-sia, tedy podnebesí, v sobě zahrnuje především to, co bylo pod vlivem, jakkoliv třeba jen čistě formálním, císaře.

Čína však byla zároveň mocností, která se zabývala především sama sebou a svým nejbližším okolím. Ačkoliv měla zprávy například o existenci Římské říše či později o evropských mocnostech, nepřikládala jim velkou důležitost a považovala je často za něco mimo svůj kosmologický rámec.

Jen v několika málo případech o tento svět projevila intenzivnější zájem. Známý je příběh admirála Čeng Chea, který v 15. století za vlády dynastie Ming směřoval na svých obrovských lodích až k africké pevnině.

Hned po jeho cestách se však Čína před vnějším světem opět uzavřela a zaměřila se jen na své okolí.

Z blízkého okolí, konkrétně z Mandžuska (dnešní severovýchodní Čína a část Ruska), přišla i poslední císařská dynastie Čching (1636−1912). Za její vlády došlo k reformě úřadů, které měly na starost to, co bychom dnes nazvali mezinárodními vztahy. Ministerstvo závislých držav se zabývalo příhraničními regiony na severu a na západě (tedy především Mongoly a středoasijskými společenstvími).

Ministerstvo obřadů mělo na starost kromě úřednických zkoušek či předepsaných rituálů také interakci s nečínskými etniky, jako byli Korejci, Barmánci či Vietnamci. Tato etnika a jejich státní útvary měly uznávat čínskou svrchovanost. Její míra se lišila − od pouhého formálního uznání až po přímou snahu o kontrolu území. Poslušnost byla vynucována různými prostředky, někdy mírovými, jindy přímou vojenskou intervencí, kdy například v roce 1788 císařská vojska krátce obsadila Hanoj. Tento systém nazval americký historik John F. Fairbank jako tributární, ačkoliv Číňané samotní ho tak nikdy nepojmenovali. Zajímavé je, že v něm neměli téměř žádnou roli cizinci mimo výše zmiňovaný blízký svět. Dlouhou dobu jim zkrátka nebyla připisovaná žádná důležitost a třeba přístup obchodníků na čínskou pevninu byl přísně regulován.

Století ponížení

Čína byla do počátku devatenáctého století globálně největší ekonomikou a také středem svého světa. Proto pro ni bylo velkým překvapením, když si Britové uzavřením nankingské mírové dohody po první opiové válce (1839−1842) vynutili otevření prvních pěti měst, garanci bezpečnosti svých občanů či komunikaci panovníků jako rovného s rovným. V rychlém sledu následovaly smlouvy s dalšími mocnostmi a tradiční čínský systém vnímání světa se otřásal v základech.

Toto období bylo za republikánské Číny nazváno stoletím ponížení a termín se nyní v Čínské lidové republice používá pro označení doby až do jejího vyhlášení v roce 1949.

Zbývá vám ještě 60 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se