Vetřelci ze světa, kde hodiny tikají jinak. Lidé, kteří chodí pomalu po chodníku

Vsadím se, že pokud žijete nebo pracujete v Praze, taky je potkáváte. Chodí v malých skupinkách, nejčastěji ve třech až pěti lidech. Jdou volným krokem, jako na promenádě, a zhruba polovina z nich spolu konverzuje, zatímco ostatní koukají do mobilu. Dokážou rovnoměrně vyplnit chodník, po kterém jdou, a je celkem jedno, jestli je široký dva metry, anebo třeba čtyři. A drží mezi sebou přesně takové rozestupy, aby ostatním lidem činilo potíže je předejít. Ne že by to bylo nemožné. Samozřejmě že je nakonec vždycky předejdete. Ale je to problematické a denervující.

Mimo jiné i proto, že jednotliví členové skupiny mají mysteriózní dar velmi často vykročit tím směrem, kterým jste se je rozhodli obejít. Skoro jako kdyby měli oči na zátylku.

A usmívají se, panebože, velmi často se usmívají, a vypadají šťastně a spokojeně. Kdo to je?

a) Zaměstnanci korporací, kteří ve čtvrtích jako Karlín, Pankrác nebo Staré Město jdou úderem dvanácté hodiny do místních restaurací, případně se z nich po 45 minutách vracejí, a to pak jdou ještě pomaleji,

b) čínští turisté kdekoli na trase mezi Staroměstským náměstím, Karlovým mostem a Pražským hradem, a situaci komplikuje to, že na uších mají sluchátka a očima stále sledují vedoucí výpravy s deštníkem,

c) dvougenerační rodiny, které si přijely do Prahy o víkendu nakoupit, a když už mají všechno v igelitových taškách, které jejich obejití činí ještě složitějším, tak se s výrazy unavených lovců plouží od Kotvy, Václavského náměstí či Palladia směrem k nádraží.

Už víte, která odpověď je správná? Pokud jste zaškrtli všechny tři odpovědi, máte samozřejmě pravdu. Plus nesmíme zapomenout na méně časté, ale rovněž používané variace. Takže například ještě: