Kdo si co řeší ve venezuelském ringu

Země s nejbohatšími zásobami ropy na světě je vždy součástí geopolitiky. V případě dnešního přetahování mezi Spojenými státy a Ruskem o Venezuelu však zaráží jeho intenzita. Proč a co je ve hře? Zaprvé je tu Monroeova doktrína, která Spojeným státům velela bránit, aby se nikdo cizí neusadil v jižní půlce amerického kontinentu. Z ní se za studené války na počátku 60. let minulého století odvinula kubánská krize, když Moskva zřídila své raketové základny pár desítek kilometrů na jih od Floridy.

V tehdy rozděleném světě byla jaderná konfrontace na spadnutí, kterou na poslední chvíli odvrátila dohoda mezi Kennedym a Chruščovem.

Proč je ale v případě Venezuely tolik napnutých svalů, když do Spojených států je to podstatně dále než z Kuby a když ruských vojáků odletěly do Caracasu řádově stovky, a to spíše aby chránily tamějšího vůdce Nicoláse Madura, než aby obsluhovaly raketové základny?

Venezuela je strategicky důležitá už kvůli provázanosti s Kubou, vůči níž prezident Donald Trump i jeho okolí na rozdíl od Baracka Obamy zaujali podstatně tvrdší kurz. Režimy v Caracasu i v Havaně se vzájemně podporují, bez kubánských bezpečnostních poradců by Maduro nedokázal tak účinně kontrolovat armádní a policejní špičky.

Zájem Spojených států je zřejmý, ale co u čerta na této galéře dělá ruský prezident Vladimir Putin? Venezuela je mnohem dále než Sýrie, vojenská podpora by proto byla podstatně nákladnější než v případě asadovského režimu. Ve hře jsou dva faktory. Ruská státní společnost Rosněfť už dnes vlastní takřka polovinu společnosti Citgo, venezuelské ropné firmy ve Spojených státech, a spolu s vlastnickými podíly na těžebních polích v samotné Venezuele se celková hodnota jejich investic odhaduje na 20 miliard dolarů. Takové peníze už stojí takříkajíc za hádku, protože když opozicí ovládané Národní shromáždění některé z těchto ropných transakcí zpochybňuje, Moskva si nemůže být jista, o co vše by po Madurově pádu přišla.

Naděje neumírá, říká venezuelská opozice

6. 5. 2019 ▪ 2 min. čtení

Stejně důležitá je druhá, politická motivace. Vládce v Kremlu je přesvědčen, že pád Muammara Kaddáfího v Libyi, stejně jako tlak na asadovský režim v Sýrii i události na Ukrajině jsou důkazy, jak Západ a Spojené státy usilují svrhnout nebo oslabit spojence Moskvy, a že pokud tomu nebude důrazně čelit, dříve nebo později by přišlo na řadu i samotné Rusko.

V této čistě mocenské perspektivě úvahy, zda se někde konají, či nekonají svobodné a spravedlivé volby, nehrají žádnou roli. Proto Moskva podporuje Nicoláse Madura, aby dala najevo, že nehodlá ustupovat. Pro Vladimira Putina má tato strategická hra, odhlédneme-li od investic, navíc jednu lákavou a velkou přednost. S relativně malými náklady může Spojeným státům působit velké potíže, zvláště při vědomí, že u klíčového venezuelského hráče, velení armády, která ovládá nemalou část ekonomiky, dosud převládá názor, že na změně režimu může jen prodělat.