VŠE o... zdrojích veřejného rozpočtu

Od počátku roku se zhoršuje stav našich veřejných financí. Nutí to i populistické politiky k realističtější fiskální politice. Je zřejmé, že zpomalující se hospodářský růst již nadále neutáhne neúměrný růst rozpočtových výdajů. Sliby typu zvyšování penzí a dalších dávek a poskytování podobných dárků voličům bude stále složitější realizovat.

Dilema současné doby je zřejmé a netýká se jen naší ekonomiky. Na jedné straně názorové škály stojí klasik liberální ekonomie Milton Friedman, jenž tvrdí, že v moderním světě "neexistuje nic jako oběd zdarma". Na straně druhé oceňovaný levicový ekonom Thomas Piketty upozorňuje na alarmující "obecný přesun celého světa směrem k příjmové nerovnosti".

My ke všemu máme dosti trpkou čtyřicetiletou zkušenost se systémem, jehož hlavním krédem bylo dosažení stavu, aby všichni měli stejně málo.

O to složitější by byl návrat k robustnímu přerozdělovacímu daňovému mechanismu, který propaguje Piketty a o jakém v současnosti vedou někteří politici u nás vážnou diskusi. Účel takového kroku je zřejmý: získat další finanční zdroje na pokračování populistické fiskální politiky.

V diskusi padají návrhy na získání dodatečných zdrojů veřejných rozpočtů zavedením sektorové daně pro banky. Je pravda, že v mnoha zemích byla tato daň zavedena proto, že banky v krizi zachránila fiskalizace jejích ztrát. Nebo je v těchto zemích stav národního bankovnictví dlouhodobě nestabilní, a tudíž vyžaduje tvorbu zdrojů na eventuální selhání. Ani jedno takové odůvodnění neobstojí v případě českého bankovního sektoru.

Zavedení sektorové daně by pro bankéře představovalo pouze přerozdělovací proces, který by vytvořil dodatečné zdroje na pokrytí růstu rozpočtových výdajů.

Obdobně motivované je zřejmě ministerstvem financí ohlášené zavedení změny metody tvorby a daňové uznatelnosti technických rezerv komerčních pojišťoven. Tyto pojistně­-technické rezervy jsou vytvářeny pro výkyvy ve škodním průběhu jednotlivých druhů pojištění a jsou obsahem kalkulace ceny za pojišťovací službu, a tedy i obsahem platby pojistného ze strany pojištěných klientů. Změna metody by znamenala odčerpání zdrojů z pojišťoven, které byly vytvořeny pro zcela jiný a zcela adresně a konkrétně stanovený účel: krýt náhodné výkyvy ve škodním průběhu. Jinými slovy tyto rezervy představují účetně cizí zdroje patřící klientům a zvyšující odolnost pojišťoven proti důsledkům náhodných katastrofálních realizací.

Podle MF by tato úprava znamenala příjem pro veřejné rozpočty v ročním objemu zhruba čtyř miliard korun, které byly jako výkyvová přirážka součástí tarifu pojistného a zaplaceny podle platné smlouvy pojištěnými. Pro takový krok půjde stěží nalézt jiné než čistě účelové fiskální odůvodnění.