Oběti a vrazi v jednom hrobě: Na hřbitově v Ďáblicích vedle sebe leží zrádci a hrdinové. Je metaforou novodobých dějin

V neděli 27. dubna 1947 byli v Praze na Pankráci popraveni oběšením dva bývalí českoslovenští parašutisté, Viliam Gerik a Karel Čurda. Přestože míra jejich viny byla nestejná a Čurdova zrada a spolupráce s gestapem nebývale aktivní, soud v té poválečné atmosféře měřil oběma stejným metrem. Popravená těla byla odvezena do Ústavu soudního lékařství v Praze na Albertově, kde byla provedena pitva, a následně dopravena v jednoduchých černých rakvích z neohoblovaných prken na hřbitov do Ďáblic, kde oba spočinuli v jedné právě vykopané šachtě. V té samé, kam několik dní před nimi uložili těla popravených příslušníků kladenského gestapa. Podle přesvědčení mnohých jsou zde pohřbena i bezhlavá těla Čurdových bojových druhů, sedmi parašutistů, kteří padli v boji v pražské Resslově ulici. Jak si však ukážeme, archivní dokumenty tuto skutečnost nepotvrzují.

Píše se 9. září 1952. Do obce Jezvé u České Lípy přijede na motorce příslušník SNB, vyhledá Jiřinu Pavelkovou a oznámí jí, že se má do půlnoci toho dne dostavit do věznice v Praze na Pankráci, aby se rozloučila se svým manželem Josefem, který má být popraven.

S pětiletou dcerou a sestrou dorazily navečer na Pankrác a čekaly před branou na chodníku až do půlnoci, než Jiřinu Pavelkovou (doprovod ignoruje) vyzval strážný ke vstupu. "Rozloučení" se odehrálo v místnosti rozdělené pletivem a pod dohledem sedmi dozorců. Před lety vzpomínala: "Pamatuji se, že jsem začala křičet, že nemají právo brát mu život. Chtěla jsem si s manželem podat alespoň ruku nebo se políbit, ale to jsme nemohli. Byl to zrovna den jeho devětadvacátých narozenin."

O několik týdnů později se z úmrtního listu dozvěděla, že manželovo tělo bylo zakopáno v Ďáblicích. Rozjela se tedy na ďáblický hřbitov, kde oslovila jeho správce a dlouholetého hrobníka Jaroslava Křápa. "Pamatuji se, že nahlížel do nějaké větší knihy a na základě toho mi řekl, kde by měl být manžel pohřben… Ta šachta byla označena číslem… asi 25 nebo 26. Dala jsem pak na místo v roce 1956 desku, která se ale později ztratila. Pak jsme tam dali další desku a ta se také ztratila a dnes bych již přesně neurčila, kde se místo manželova hrobu nachází."

Dne 12. června 1956 umírá ve vězeňské nemocnici na Pankráci na zhoubný nádor ve věku čtyřiceti devíti let Zdena Mašínová, zatčená pro obvinění ze spoluviny za činnost svých dvou synů Ctirada a Josefa a odsouzená na 25 let odnětí svobody. Smrt oznámili příslušníci SNB její dceři Zdeně ještě ten den v noci, jenže bez jakýchkoliv dalších údajů. Hned následujícího dne se Zdena vydala do Prahy a dožadovala se informací v ruzyňské i pankrácké věznici, až ji kdosi odkázal na jednu z úřadoven ministerstva vnitra v Hybernské ulici.

Tam se dozvěděla, že matčiny tělesné ostatky jí vydány nebudou a že byly pohřbeny v Ďáblicích. Stejně jako Jiřině Pavelkové jí někdo ze zaměstnanců hřbitova ukázal polohovou knihu mrtvých a místo pohřbení.

V srpnu 1990 Zdena Mašínová napsala v dopise Lidovým novinám: "Zaměstnanec hřbitova mi ukázal plánek s jedním z několika hromadných hrobů na levé straně hřbitova (od vchodu) poblíž hřbitovní zdi, označeným tehdy č. 52, a řekl, že je tam uloženo 32 zesnulých, a tak jsem zjistila místo matčina pohřbení. Na místě hrobu nebyla povolena žádná úprava nebo označení. Během let se místo propadalo, číslo zmizelo a prostor získal zarostlou podobu, jakou si podržel dodnes. Abych poznala, kde je ten hrob 52, kde byla matka uložena, tak jsem si zapamatovala, že později se v místech tohoto hrobu ocitla cedulka se jménem Pepíček Baumruk 29. 6. 1956 − 1. 7. 1965."