Ďáblický hřbitov je místem tragických paradoxů dějin. Pietní úprava místa u severní zdi nebrala ohled na skutečnost, mnohá jména z náhrobních desek tu hrob vůbec nemají

Bylo to na konci 90. let. Omoklý listopadový den. Do severní části hřbitova v Praze-Ďáblicích chodívám v tomto čase pravidelně. Zapálit svíčku na místě šachtových hrobů, ve kterých za války i po válce spočinula těla zavražděných odbojářů, duchovních, studentů, zemědělců. Povražděných nacisty a komunisty.

Ten podvečer jsem si mezi holými kmeny vzrostlých habrů všiml siluety dvojice žen v tmavých kabátech, postávajících opodál u jednoho z náhrobků a pokládajících na trávu malý věneček. Po chvíli váhání jsem se k nim vydal.

Věneček ležel u pomníčku se jménem Miloslava Choce, popraveného v roce 1949.

"Dobrý den, promiňte, že ruším, vy jste příbuzní tohoto zabitého agenta chodce?" zeptal jsem se starší, elegantně oblečené ženy v brýlích se zlatými obroučkami. "Nein!" odpověděla pohotově německy, ale vzápětí pokračovala česky: "My sem jezdíme na jiný hrob." − "Také někoho zavražděného? Víte, zajímám se tady o to místo a o oběti komunistického teroru v 50. letech…" − "Můj manžel je trochu jiný případ… ale to už je dávno, to vám nic říkat nebude." − "On byl Němec?" − "Ne… pocházel z české vesnice. A Čechům hodně pomohl. Za války, přestože hodně udávali… víte, byl četníkem. Tak milej člověk… nezasloužil si takovou smrt… My jsme Češky…" − "A jak se jmenoval váš manžel? Třeba to jméno znám…" − "To nebudete znát, Oskar… Oskar Felkl." − "A nebyl on v Lidicích?" Do hovoru vstoupila druhá, o něco mladší žena: "Mutter, už budeme muset jít… Tak se nezlobte, chceme tady ještě o samotě zapálit svíčku na tatínkově hrobě…"