Sloupek Miloše Čermáka: Teorie monoklu. Jak získat respekt ostatních mužů a ženám připadat sexy, nebo aspoň té vlastní

Udělal jsem si modřinu pod okem. Vlastně kolem celého oka. Taky jsem si roztrhl obočí a mám tam nehezký strup. Prostě poprvé v životě mám takzvaný monokl. Udělal jsem si ho tím nejbanálnějším způsobem, byla to kombinace sportu a nešikovnosti. Zakopnul jsem předposlední den na dovolené při ranním běhu a dopadl obličejem na dlážděný chodník.

Samozřejmě to bolelo a rány potřebovaly ošetření, což také není nic příjemného. A když se pak na sebe podíváte do zrcadla, trochu se leknete. Napuchlé oko s příslibem měnící se barevnosti nevypadá dobře.

Jenže brzy zjistíte, že je to úžasné.

Prosím, nepochopte mě špatně, není v tom ani kousek masochismu. Ale když už byste měli na výběr z možných zranění, rozhodně volte monokl.

To není jako vykloubené rameno nebo rozbitá hlava. Udělat si monokl je… něco jako menší životní rozhodnutí. Jednak to je poměrně nadlouho a pak to váš život opravdu promění.

Kdybych byl autorem motivačních příruček, napíšu do jedné z nich pravidlo: "Cítíte se, že nikoho nezajímáte, a připadáte si neviditelní? Pořiďte si monokl."

Ano, takhle to je.

Úraz jsem si přivodil v sobotu ráno a už kolem oběda jsem měl na své straně pozornost prakticky celého hotelu, kde jsme bydleli. Byl to hotel all inclusive (což po mém ranním extempore dostalo ještě další rozměr) a pouze pro dospělé, což je teď ve stárnoucí Evropě plné bohatých penzistů prý móda.

Chodily za mnou páry z celého kontinentu a starostlivě se ptaly na můj stav. Důchodkyně ze Sussexu mě dokonce pohladila po vlasech a zeptala se, jestli by mi nepomohly mentolové bonbony, které si přivezla z Anglie.

Asi třicetkrát jsem slyšel vtip "Haha, nechtěl bych vidět, jak dopadl ten druhý!" a asi deset šedých vlků z různých západoevropských zemí kolem mě začalo poskakovat v imitovaném boxerském postoji.