Být dnes ve věku mých dcer, na jednom místě nezůstanu

Pohybuje se na každé zkoušce, je pravou rukou režiséra a večer dohlíží na hladký průběh představení. Inspicientka Divadla pod Palmovkou Jolana Běhounková působí na scéně již třicet let. Sebe i své kolegy považuje za bohémy a blázny, kteří dokážou i po letech fungovat zejména díky lásce k divadlu. Zároveň ale přiznává, že pokud by dnes byla ve věku svých dvou dcer a patřila do generace do třiceti let, zaměstnání by ráda často střídala. Zůstat dlouho na jednom místě by rozhodně nechtěla.

HN: Proč u vás zvítězilo divadlo?

Začínala jsem v roce 1986 jako nápověda v Divadle na Vinohradech. Byl to start zcela od píky. Jediné, co jsem měla za sebou, byl dramatický obor v Lidové škole umění. A musím říct, že jsem měla velké štěstí, protože v té době bylo vinohradské divadlo, co se hvězd týká, opravdu velkolepé. Jako holka z Kolína jsem z toho byla docela v šoku. Najednou jsem se potkávala s takovými hvězdami jako Jaromír Hanzlík, Petr Haničinec nebo Jiřina Bohdalová. A hodně jsem se od nich opravdu naučila. Strávila jsem tam pět let a postupně jsem se sama sebe začala ptát, kam se posunout. A zda opravdu chci toto dělat celý život. Poté přišla nabídka na inspici z Divadla pod Palmovkou.

Za tuhle celkovou lásku k divadlu vděčím své mamince. Ta dělala na kolínské scéně garderobiérku, poté nastoupila do Národního divadla. Prostředí jsem proto znala od dětství. Navíc díky mamce jsem se dostala do Prahy a získala kontakty.

HN: Co vás v práci stále drží?

Když člověk podlehne kouzlu scény, tak už se mu těžko odchází jinam. Navíc se říká, že všichni, kteří pracují v tomto uměleckém odvětví, jsou blázni a bohémové. A já to mohu potvrdit. Všichni víme, jak je na tom tento sektor s finančními odměnami. Ty tam samy o sobě člověka udržet nemohou. Je důležité milovat divadlo, život, lidi okolo sebe i prostředí, kde působíte.

HN: Uvažovala jste někdy o tom, že byste změnila obor?

Ne. Když se do práce začnete ponořovat a rozumíte jí, nechcete ji opouštět. Přiznám se, že jsem moc ráda, že dělám zrovna inspici. Ta mě naplňuje mnohem víc než nápověda. Máte možnost se podílet na organizaci, stojíte u zrodu inscenace od jejího začátku až do konce a máte možnost čelit společně s herci jejímu úspěchu či neúspěchu. Ale až se jednou podruhé narodím, tak chci dělat zahradní architekturu a hrabat se v keřích a květinách.