Europarlament jako detektor pravdy

Evropskému parlamentu se dá leccos vytýkat, ale jednu vlastnost má náramnou. Nutí národní partaje, které se z různých důvodů vyhýbají klasickému pravolevému či konzervativně-liberálně-socialisticko-radikálnímu vymezení, aby přiznaly barvu − výběrem vhodné europarlamentní frakce.

Nejnověji se to stalo České pirátské straně. V pražské sněmovně se dosud řadila mezi pětici stran demokratické opozice. Ideově budila dojem generačního sdružení mladých fandů IT technologií a neotřelých přístupů ke světu i k politickým dinosaurům. Ovšem po zisku tří mandátů v Evropském parlamentu museli piráti o sobě říct víc − a připojili se k frakci Zelení / Evropská svobodná aliance (Greens/EFA). Čili se hlásí k liberální zelené levici. Bez ironie je to pozitivní věc. Voličům i sami sobě vyjasnili, že jsou něčím mezi středovými liberály (nechtěli s hnutím ANO sdílet účast v liberální frakci ALDE) a radikály z frakce Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL), s pochopením pro zelené nápady typu bezuhlíkové Evropy do roku 2050.

Podobně ani ANO Andreje Babiše nevystačilo před pěti lety po příchodu do Bruselu se sloganem "hnutí pro všechny". Když v europarlamentu nenašlo žádné parťáky s vágní doktrínou "akce nespokojených občanů", vymezilo se vstupem do ALDE jako liberální. A i ODS dala až v europarlamentní frakci konzervativců přednost národním tradicím Evropy před křesťanskými.

Nejde ale jen o řazení do politologických šuplíků. Výběr frakce je i volbou spřízněných politiků. Což je čitelnější než názvosloví. Co komu řekne, že dva europoslanci hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury hodlají vstoupit do frakce Evropa národů a svobody (ENF), a ne do Evropy svobody a přímé demokracie (EFDD)? Tam by sice názvem patřili, jenže i nacionalismus je okamurovcům vlastní. Stačí ale zmínit, že SPD bude pod jednou střechou s Marine Le Penovou, Geertem Wildersem, Matteem Salvinim či rakouskými svobodnými, a hned je jasno, co je Okamura zač.