Lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, říká název jedné černé komedie Juraje Jakubiska. Dnešní KSČM zbývá na výběr jiný mix, protože na rozdíl od své předchůdkyně KSČ nemůže zároveň vysávat erár i čerpat sílu z přílivu kariéristů.

Takže buď mohou být současní komunisté bohatí a vlivní, ale za cenu chřadnoucí členské základny a podpory voličů − tedy na dluh své budoucnosti. Takovou variantu nabízí umírněné křídlo dlouholetého předsedy Vojtěcha Filipa. Anebo se KSČM vzdá mocenských i materiálních prebend a možná tím postaví na nohy svou opoziční protestní přitažlivost − tedy upřednostní budoucnost. Tak to navrhuje radikální skupina kolem stalinisty Josefa Skály.

Věčné dilema politiky nechť si partaj vyřeší sama. Problém však má celé Česko. Je pro demokracii výhodnější pustit komunisty k lizu a tu a tam jim hodit kůstku, aby se časem v očích voličů zkompromitovali stejnými nešvary jako demokratické strany? Nebo se měla KSČM dál držet o hladu? O luxus výběru nás právě před rokem připravila vláda Andreje Babiše, která se rozhodla opřít o důvěru komunistů (a pustila tak na hřiště mocenské ambice Filipova křídla).

Bilance je tristní. Co všechno KSČM za podporu kabinetu získala, nelze přesně identifikovat. Evidentní je zdanění církevních restitucí a nejnověji i sněmovní usnesení o excesech, chybách a zločinech při privatizaci.

Vedle toho však existuje šedá zóna dozorčích rad či náměstkovských postů, jejichž obsazením zástupci KSČM se vládní tábor ani komunisté nechlubí. Efekt je dvojí: na straně demokratické opozice zděšení nad rudým rozpínáním, avšak u členské základny KSČM pocit nespokojenosti a zklamání z prosazování programových priorit. Jak to asi může časem dopadnout, se dá popsat parafrází citátu Winstona Churchilla: Liberální demokracie si ve vztahu ke komunistům mohla vybrat mezi třídním bojem a spoluprací. Vybrala si spolupráci a bude mít třídní boj.