Příroda k nám může přijít i skrz zeď

Je všeobecně známo, že zdraví a duševní pohodu můžeme ovlivnit pobytem v přírodě. Většina vašich projektů je zasazena mimo město, jsou to budovy obklopené přírodou. Jaký máte vy sami k přírodě vztah, jak vás ovlivňuje?

Velký vliv má to, že jsme zůstali v Liberci, kde nám samotná krajina celého regionu přirostla k srdci. Příroda je zde na dosah více než kde jinde, což na nás má vliv. Seznámili jsme se při studiu na liberecké Fakultě umění a architektury a řekli si, že nechceme z tohoto regionu odejít. Lidé se nás často ptají, proč jsme neodešli do Prahy, jak to ateliéry většinou dělají. Liberec je ale skvělý! Je to stotisícové město, kde se dá tramvají dojet ke sjezdovce. S kolegy jsme také začali běhat dlouhé tratě, při kterých člověk zažívá zajímavé stavy. Máme hodně času, celý běh trvá i 20 hodin, takže v jeho průběhu můžeme probrat spoustu věcí.

Ing. arch. Jan Mach (38)

Absolvoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Hned po ukončení studia se začal věnovat vlastní praxi. V roce 2008 spolu s dalšími kolegy založili architektonickou kancelář Mjölk architekti. Zajímají se také o okolní dění, organizují filmový festival Kino Liberec a sérii běžeckých závodů Divočina.

Foto: Mjölk architekti

Budoucnost architektury je podle některých názorů právě ve spojení staveb s přírodou. Přemýšlíte o tom při projektování, umožňují něco takového vaše stavby?

Myslím, že se o to snaží obecně většina architektů, kteří tvoří něco atypického. Hezky to popsal třeba japonský architekt Tadao Andó, který tvrdil, že jeho domy mají snahu vytrhnout člověka z normálního stavu vnímání. Když se to podaří, člověk začne vnímat jinak. Dá se toho dosáhnout různě, Andó to dělá minimalistickými způsoby, což je nám hodně sympatické. Gotická katedrála tuto schopnost má také. Když člověk vstoupí dovnitř, cítí, že se musí přeladit. Tadao Andó navrhoval i řešení domu, ve kterém na jednom místě pršelo. Byla to místnost uzavřená betonem s takovým dvorečkem bez výhledu do přírody. Ale příroda zde byla v podobě deště, který sem padal. Když sedíte v místnosti, kde vedle na sklo padá déšť, tak vás to automaticky přeladí do nějaké filmové nebo knižní nálady. A to je chvíle, kdy si všimnete, že sem tím otvorem zároveň padá i světlo. Dům začnete hned vnímat jinak.

Příroda k nám může přijít i skrz zeď

Dalších 7
fotografií

Vaše pojetí architektury je charakterizováno především jednoduchostí a minimalismem. Kam kromě přírody chodíte pro inspiraci?

Když procházím jakýmkoliv domem, kde to je příjemné, přemýšlím, proč je to tu příjemné. Spoustu inspirace lze najít ve starých domech. Třeba v Liberci jsou staré vily, postavené lidmi, kteří to uměli. Byl to bohatý kraj, lidé měli nejlepší architekty, kteří to dělali dobře. Když člověk přijde do těchto starých domů, tak se mu nejen líbí, ale musí si říct, proč se mu líbí. Inspirací jsou nám ale také solitérní stavby v krajině, které jsme viděli třeba v Norsku. Zde stojí domy na útesu nad mořem a nikde není nic jiného. Jen ten jeden dům.

Solitérní stavby, kombinace různých materiálů, snaha o spojení starého a nového, to ale nemusí být volba pro každého…

Prošli jsme si určitým vývojem. Ze začátku jsme dělali to, co člověk potřebuje. Našimi klienty byli často lidé zakládající rodinu. Ale zjistili jsme, že to pro nás není moc dobrá pozice. Nyní preferujeme zralejší klienty, kteří si staví dům proto, že se chtějí vymanit z města a mít svůj klid. S touto vizí jsme navrhovali třeba projekt Dům za zdí. Je to budova umístěná nad Libercem, ale je ještě součástí města. Dřív zde stával dům v hodně špatném stavu s původními kamennými sklepy, které se nám líbily. Nechali jsme tedy dům snést níž, takže nyní je v původních sklepích kuchyň, odkud se dá vyjít přímo ven na zahradu. Zbytek je potom lehká dřevostavba, stojící na původních základech. Formálně je tento dům velmi jednoduchý, směrem do rušné ulice vznikla betonová zeď, která ho od okolí odděluje. Dům je rozdělený na dvě stavby. V jedné žijí rodiče s dcerou. Potom je zde místnost ve tvaru kajuty určená synovi, který zde pobývá jen několik měsíců v roce. V interiéru se uplatňuje přístup zachování starých prvků. Část staré stavby jsme zachovali a vzniklo zajímavé napětí. Z hlediska vnitřního prostředí má stavba dobrý charakter, v některých místech je v létě hodně příjemně díky kamenným zdem. Dřevostavba nad touto částí je zase velmi úsporná.

Na styl vnímání mají svým způsobem vliv i použité stavební materiály. Jaký důraz kladete na jejich výběr, upřednostňujete ve vašich realizacích ty přírodní?

Jde spíš o to, aby každá věc měla smysl. Aby se materiály nepoužívaly nahodile, ale s nějakou strukturou a smyslem. V případě už zmíněného Domu za zdí můžeme vnímat silný fenomén žuly. Ve spodní části kámen nejen vidíme, ale můžeme si na něj i sáhnout. Skutečně zde fyzicky je a nějak působí. Ale žula ovlivňuje i charakter celé stavby − ochlazuje ji. Tento materiál je tedy použit nejen esteticky, ale i prakticky. Betonová deska odděluje spodní část od vrchní a člověk toto rozhraní cítí. Důležitý je ale vždy celkový koncept. A pak je tu další věc − světlo. Je důležité, kudy jde do budovy. Z ekologického hlediska by se neměla dělat okna na sever, protože sem nepřichází žádné teplo. Jenže okna na sever jsou skoro nejlepší na čtení nebo na klidnou práci. Protože sem přivádějí světlo, které se nemění, je rozptýlené jenom z obvodu oblohy. Spousta architektonicky skvělých prostorů známých z historie je orientována na sever.

Nacházíte uplatnění i pro novější materiály a postupy?

Trvá dlouho, než se dostanete k něčemu jinému, než se učí na škole. K materiálům má člověk nějaký vztah, a když se jejich okruh rozšiřuje, tak postupně zjišťuje, že vztahy mezi materiály mohou být složitější. My se stále hodně učíme. Nyní využíváme mosaz, což je také přírodní materiál. Pracovat s ní je zajímavé, má vlastnosti, které nejsou obvyklé. V našich návrzích se dostáváme k unikátnímu zpracování materiálů. A myslím si, že právě to je součástí kvalitní architektury a vždycky to tak bylo. Když se podíváte na nejlepší historické stavby, vždycky byly určitým posunem řemesla na vyšší úroveň.

Článek byl publikován v komerční příloze Hospodářských novin a týdeníku Ekonom a Respekt.