Zemřela herečka a signatářka Charty 77 Chramostová

V 92 letech v neděli zemřela divadelní a filmová herečka Vlasta Chramostová. "Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu. Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé," charakterizovala kdysi sama Chramostová svoji životní pouť.

Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým druhým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo.

Před kamerou debutovala v roce 1949 v dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Patrně nejznámější je její role v Herzově psychologickém hororu Spalovač mrtvol z roku 1968.

V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla, už v roce 2008 převzala rovněž zvláštní cenu Thálie. Za zásluhy o demokracii a lidská práva jí prezident Václav Havel v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Herecký život Chramostové začal v jejím rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tehdejšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá zakotvila v roce 1950 v pražském Divadle československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech). Slibně rozjetou kariéru ovšem ohrozilo manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu s jeho známým Otto Šlingem upadl v 50. letech v nemilost.

Na Vinohradech Chramostová ztvárnila například Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noc s leguánem.

Při obsazení Československa vojsky "spřátelených zemí" pomáhala druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi (†85), pořizovat záběry okupantů.

Svůj nesouhlas s invazí dala herečka najevo také odchodem z Vinohrad a vystoupením z KSČ. Po zákazu vystupování začal pro Vlastu Chramostovou druhý život − disidentský. Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všechny krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta.

V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu. O to překvapivější bylo pak po listopadu 1989 uvedení jejího jména na seznamu spolupracovníků StB. Herečka přiznala, že v 50. letech StB podepsala vázací akt. "Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky," popsala v pamětech.

Nové období − život návratu − začal Chramostové po listopadu 1989. Přišla nabídka angažmá v Národním divadle. Stálou členkou činohry se stala v roce 1991. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové.

V 90. letech se Chramostová opět vrátila k filmu. Za své výkony ve snímcích Je třeba zabít Sekala (1998) a Kuře melancholik (1999) byla nominována na Českého lva. Účinkovala rovněž ve filmu Odcházení (2011), stejně jako v inscenaci této divadelní hry Václava Havla.