Rozvoj technologií se od doby prvních zákonných regulací ochrany soukromí reagujících na konci 19. století na dostupnost levných fotoaparátů a první bulvární aféry v masovém tisku stále zrychluje. Náš často nekritický přístup k novým technologiím přitom znamená pro naše soukromí ohrožení. Obchodní modely největších technologických gigantů jako Google nebo Facebook stojí na dolování osobních údajů − skutečného zlata dneška. Přitom už nejde jen o lepší cílení reklamy, ale také třeba o účinné ovlivňování volebního chování, což dává těmto technologickým gigantům − či jejich dobře platícím zákazníkům − velkou politickou moc. Hodnota dat přitom rychle roste, zejména díky využívání největšího špiona v naší kapse − mobilního telefonu.

Nejde ale jenom o internet. Na přítomnost bezpečnostních kamer v ulicích jsme si již zvykli. Heslem dneška je ale detekce. Detekce podezřelých předmětů, podezřelého chování, rozpoznávání SPZ, rozpoznávání lidí podle tváře, chůze… Pryč jsou doby, kdy jste na podobné kamery narazili jen na letištích. I malá města dnes využívají dotační programy na zavádění různě "chytrých" kamerových systémů. Žijeme v době zásadní proměny monitorování veřejného prostoru co do míry zásahu do soukromí.

A jak jsou na tom naše domovy? I sem stále více vstupují technologie a monitoring kdečeho. Od chytrých měřidel přes autonomní vysavače, které mapují náš byt a data odesílají výrobci, až po interaktivní panenky, prostřednictvím nichž děti komunikují přes wi-fi s umělou inteligencí generující otázky a odpovědi. Mimochodem klasicky nedostatečné zabezpečení takové panenky už v minulosti umožnilo útočníkům napadnout domovní síť celé inteligentní domácnosti, otevřít domovní dveře a pěkně postaru vyloupit celý dům.

Není žádné jednoduché řešení a ani přísná (a jistě důležitá) právní regulace nás nespasí. Jedinou cestou, jak předejít orwellovské totalitní společnosti, která se teď zhmotňuje třeba v Číně, je uvědomovat si při používání či zavádění nových technologií hodnotu soukromí a anonymity pro svobodný rozvoj jedince i celé společnosti. Prostor soukromí nám umožňuje formovat si své názory, zkoušet různé role a hledat svoji cestu. Opečovávání soukromí by mělo být nejen úkolem každého z nás, ale i veřejné moci. Vedle tlaku na zavádění digitálních technologií, které mají své nepopiratelné výhody, by se mělo více uvažovat i o hodnotě zachování často zdánlivě neefektivních a drahých nedigitálních alternativ − ať už jde třeba o oblast komunikace s veřejnou mocí, využívání služeb, nebo placení. Do budoucna nepůjde jen o vstřícný krok vůči lidem, kteří technologie používat neumí a kterých zřejmě bude ubývat, ale i vůči lidem, kteří technologie naopak umí používat velmi dobře a právě proto některé z nich odmítají. Jejich počet přitom roste a růst bude.