Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

nedávno jsme si připomněli 30 let od sametové revoluce, kdy Češi a Slováci získali svobodu a jejich životy se začaly měnit. Jinak se oblékáme, jíme jiné jídlo, s rozvojem počítačů jinak komunikujeme, v domácnosti nám pomáhají chytré přístroje. Když ale vejdete do školy, v některých případech rozlišíte třídu v roce 1989 a dnes jen podle toho, že učitelka je paní, a ne soudružka.

Čím to je, že například ve zdravotnictví nemáme problém uznat, že věda pokročila a řada zákroků se provádí úplně jinak než před třiceti lety, ale hodně lidí očekává, že učit se bude pořád stejně? Když to fungovalo na nás, tak naše děti musí mít stejnou výchovu! My jsme se učili v lavicích, mluvit jsme mohli, jen když jsme se přihlásili, o ničem se nediskutovalo. Základ byl naučit se násobilku a vyjmenovaná slova tak, abychom je bez rozmyslu dokázali rychle odříkat za jakékoli situace. Co naplat, že neurověda dávno přišla na to, že tohle jsou podmínky, za jakých se lidský mozek učí jen těžce a takto nabyté vědomosti zase rychle zapomene.

Vyznavači starých dobrých pořádků by si měli uvědomit, že absolventi současných škol budou ve svých profesích potřebovat jiné dovednosti než jejich rodiče či prarodiče. Bude se jim hodit kritické myšlení i správná komunikace, ale hlavně − musí se umět učit a být připraveni na změny, protože je pravděpodobné, že se jejich profese během života několikrát změní.

Jak to udělat, aby to žáky ve škole bavilo a zároveň si odnesli dovednosti, které se jim jednou v životě budou hodit, řešili řečníci a návštěvníci akce The Prague Educational Festival. O svých zkušenostech promluvila řada významných osobností na poli vzdělávání, ale také zdánlivě "obyčejných" učitelů, kteří jsou však v celém systému nejdůležitější. Protože dobrou školu dělá především dobrý učitel.

Hezké čtení!

Článek byl publikován ve speciální příloze Inovativní vzdělávání.