Výhled do čtvrté dekády od revoluce: Češi se musí naučit nejen být "proti něčemu", ale postavit se "za něco"

Není nic staršího než včerejší noviny. Nebo možná je. Téměř 10 let stará kniha. V roce 2010 mi vyšla Třetí dekáda, kniha reportáží a črt, v níž jsem se díval na střední Evropu po 20 letech svobody. Jaká byla na prahu třetího desetiletí, které mělo znamenat rozmach − poprvé v moderních dějinách střední Evropu po dvou dekádách nepostihla válka nebo okupace.

Jaké bylo moje překvapení, když mě nedávno právě kvůli bilanci třetí dekády pozvali do Ostravy na debatu do Centra Pant, nevládní organizace, jejíž zakladatel Petr Pánek stojí třeba za výukovým portálem Moderní-Dějiny.cz. V podstatě mě donutili se před debatou i během ní zamyslet nad tím, kam se střední Evropa v uplynulých 10 letech posunula, co jsem v knize odhadl správně a co mě naopak překvapilo jiným vývojem. Tak byly v diskusi formulovány některé dotazy.

Sebekritický pohled vzad

Musel jsem přiznat, že jsem neodhadl, jak silně se v regionu propojí nacionalismus a populismus, i když jsem už tehdy zachytil nástup Viktora Orbána v Maďarsku. Domníval jsem se − podobně jako mnoho dalších stoupenců evropské integrace na východě i západě kontinentu −, že tohle období máme za sebou. Že se nemohou s takovou silou vrátit duchové minulosti, kteří až příliš často zatáhli národy ve střední Evropě do bažin různě intenzivních a vleklých konfliktů.

Nepředvídal jsem, jak moc voliče unavilo žvanění politiků o cestě k prosperitě a pokroku místo toho, aby se od nich dočkali snahy uvést sliby v život. Je velký rozdíl mezi tím, co třeba členství v Evropské unii nabízelo a nabízí, a tím, co se z něj podařilo získat.

Podobně jako mnozí proevropští politici či analytici v Polsku, Česku nebo Maďarsku jsem také přehlédl, jakou sílu a jaký potenciál ve společnosti představují společenské skupiny, které v předchozí transformaci od komunismu k demokratickému režimu a otevřené tržní ekonomice zdejší elity uvrhly na okraj společnosti i do chudoby, z níž bylo a je složité se vymanit. V každé středoevropské zemi je to trochu jiná skupina lidí, jak so­ciálně, tak demograficky, ale jedno mají společné: chytli se jednoduché a nekomplikované naděje, kterou jim nabídli politici, pro něž jsou odpovědnost a morálka sprostými slovy.

V Česku jde například o lidi zadlužené v exekucích, v Polsku o rodiny s více dětmi hlavně ve východních regionech, v Maďarsku například zase o ty, kteří se nechali masově nalákat na půjčky v cizích měnách a finanční krize je poslala ke dnu.