Helena Válková, znemocněnkyně lidských práv

Helena Válková nebude ombudsmankou. Skutečnost, že v sedmdesátých letech napsala článek společně s Josefem Urválkem, prokurátorem, který má na svědomí justiční vraždu Milady Horákové, byla moc i na Andreje Babiše a Miloše Zemana. Je jasné, že člověk s takovou osobní historií v pozici ombudsmana, ochránce práv, prostě být nemůže. A to nejen kvůli jednomu článku, ale kvůli celkovému mentálnímu nastavení.

V padesátých letech bylo běžné křičet "psovi psí smrt" a odsuzovat odpůrce režimu na šibenici. A tak to Josef Urválek dělal. V sedmdesátých letech bylo běžné být v KSČ a psát články s vrahem Josefem Urválkem. A tak to Helena Válková dělala. Jistě je mezi nimi gigantický rozdíl v míře obludnosti toho, co prováděli, ale ne v principu. Tito lidé budou vždy dělat to, co je "běžné", z čeho kyne prospěch, aniž by se zamýšleli nad aspekty svých činů, jako morálka, osobní odpovědnost, prosté lidství. Právě tohle "plynutí s mocí", které samozřejmě moc udržuje při životě, je důvodem, proč po takových lidech režim se sklony k autoritářství kdykoli rád sáhne. A také důvodem, proč je to diskvalifikuje z pozice, jejíž podstatou je moci oponovat, hájit slabší, kterým se křivdí − tedy z jakékoli pozice, kde jde o hájení lidských práv.

Poněkud ironické je, že za nepřijatelnou minulost zkritizoval Válkovou Andrej Babiš. V jádru se přitom od ní moc neliší. Oba byli v podstatě nomenklaturní kádři, kteří se dnes vyviňují nepříliš důvěryhodným způsobem. Válková tvrdí, že nevěděla, kdo je Josef Urválek, a že se ochranný dohled, který v článku s dotyčným obhajovala, používá k šikaně disidentů. Andrej Babiš zase tvrdí, že netušil, že se za komunistického režimu nedalo odjet do zahraničí bez výjezdní doložky. V obou případech pozoruhodná slepota. Oba své působení za komunismu hájí identicky − tím, že "nebyli žádní hrdinové", čímž má být řečeno, že byli vlastně úplně normální, protože hrdinství je něco výjimečného. Jenže tak to není. "Nebýt hrdina" tehdy znamenalo nebýt aktivním disidentem, žít si svůj život v šedé zóně, ale nijak zásadně z režimu neprofitovat. Takových "nehrdinů" byla většina. Jenže pak byli tací, kteří s režimem spolupracovali aktivně. Členové strany, lidé stoupající na profesním žebříčku právě proto, že moci aktivně přitakávali. Třeba jako Válková nebo Babiš. Ne, u nich nešlo o absenci hrdinství. Ale o aktivní spolupráci se zločinným režimem. Babišova kritika Válkové tak dnes vyznívá pokrytecky.

Je samozřejmě dobře, že Válková ombudsmankou nebude. Ovšem na druhou stranu už to, že jako osoba prokazující celoživotně absolutní konformitu byla vážně navržena na místo, kde má být člověk odvážný, schopný jít proti proudu a hájit slabší, ukazuje, do jaké míry je dnes opět preferována mentalita souhlasu a přikyvování. Což je varující. Třeba proto, že když se řekne, že nekritické přitakávání je vlastně normální, pak se přirozeně jako "nenormální" opět jeví lidé, kteří vyčuhují, nesouhlasí, jsou schopni dát veřejně najevo jiný názor. Například ti, kdo jdou demonstrovat na náměstí. Pokud by snad současná vláda chtěla ukázat, že to tak není, má skrze Helenu Válkovou alespoň symbolickou možnost. Je to totiž tak, jak řekl disident Jiří Gruntorád: Není možné, aby pozici, která má cokoli společného s lidskými právy, vykonával člověk, který do roku 1989 o lidských právech nic nevěděl a byla mu ukradená. Z toho vyplývá jediné, Helena Válková by neměla vykonávat ani svou současnou pozici vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Pod jejím (spolu)vedením je vládní rada pro lidská práva znemocněná. A s ní celý koncept, skrze jehož aktivní obhajobu Česko donedávna sklízelo obdiv v demokratickém světě.