V pasti karantény: Jen za týden čtyři rozvody kvůli domácímu násilí. Je to mnohem víc, než je běžné, říká advokátka

V uplynulém týdnu řešila její advokátní kancelář čtyři nové rozvody s domácím násilím. Lucie Hrdá říká, že to je rozhodně více než před zavedením karantény. Zatímco západní státy, kde se to děje také, už přišly s různými variantami pomoci, česká vláda nic podobného obětem nenabídla. Záchrannou síť naopak posílily neziskové organizace.

Jak se tedy zachovat? "Kromě volání na linku 158 může oběť zavolat o pomoc některou ze svých kamarádek, členy rodiny, aby s ní šli na policii. Může využít různých krizových linek, různá intervenční centra, služby neziskových organizací, poradit se s advokátem," vyjmenovává právnička specializovaná na rodinné a trestní právo.

HN: Mají se bát Češi více koronaviru, nebo toho, co se děje za zavřenými dveřmi českých domácností?

To asi nedokážu přesně posoudit, ale odpovím jinak. Kdyby v Česku bylo těžkou formou koronaviru zasaženo 32 procent žen, vládní opatření by byla zřejmě obrovská. Vypadalo by to úplně jinak, než když má 32 procent žen zkušenost s domácím či sexuálním násilím.

HN: Některé země hlásí v době karantény zvýšení případů domácího násilí až o třicet procent, například Francie. Lze odhadnout, jaké to bude u nás?

Já nemohu potvrdit takové statistiky, nevedu je. Ale mohu vám říci, jak to mám u sebe v kanceláři. Za poslední týden čtyři nové rozvody s domácím násilím, což je rozhodně více, než je běžné.

HN: Může karanténa trvající tak dlouho jako ta naše vyvolat domácí násilí i tam, kde byl do té doby relativně normální vztah? Nebo spíše zesiluje konflikty již existující?

Normální vztah by karanténa změnit neměla. Může přijít ponorka, hádka, ale domácí násilí má úplně jinou dynamiku, nepřichází jako blesk z čistého nebe. Problém karantény je, že může domácí násilí proměnit. Dosud třeba probíhalo "jen" psychické násilí jako vydírání, zastrašování, nadávky, snižování sebevědomí. Nyní agresor přitvrdí a přidá i fyzické násilí. Nebo se jeho útoky stanou intenzivnějšími, jsou častější, protože oběť je s agresorem neustále doma.

Dalším problémem karantény je, že oběť najednou nemá kam utéct, že má sníženou možnost ochrany. Normálně může do práce, za kamarádkou, za rodinou. Ale najednou to nejde. Z jejího domova se stává past, past na druhou. Což je ohromný problém, zejména pokud často slýcháváme z médií o tom, že soudy odkládají jednání, a málo o tom, že policie stále funguje. Domácí násilí není bagatelní trestný čin a policie ho řeší i v dnešní situaci.

HN: Oběť nejenže nemá kam uniknout, ale nemůže si třeba ani zavolat o pomoc, protože násilník je doma stále přítomen. Itálie právě proto zřídila aplikaci pro oběti. Kanada posílila azylové domy a krizová centra a Francie zavedla poradenská centra přímo v obchodech. Děje se něco podobného u nás?

Ze strany vlády se něco podobného úplně jednoznačně neděje. My máme velkou záchrannou síť ve − vládními politiky nenáviděných − neziskovkách. Ty samozřejmě tento problém predikovaly a věděly, že přijde, proto se na něj připravily. Hned si zřídily krizové linky na dobu koronaviru, zavedly poradny na sociálních sítích. Snaží se zkrátka fungovat jiným způsobem, aby i v této době mohly pomáhat.

HN: Jak by podle vás měla vláda reagovat?

My máme vcelku funkční zákony na ochranu obětí. A pokud se podle nich policisté a soudy chovají, pak to funguje velmi dobře − pachatele je možno vykázat ze společné domácnosti až na šest měsíců, oběti mají právo na právní, psychologickou i sociální pomoc, mají právo na peněžitou pomoc od ministerstva spravedlnosti, právo na informace i zvláštní šetrné zacházení. Není potřeba rychle zavádět nějaká nová opatření, ale bylo by třeba dát agresorům najevo, že stát funguje, že o problému ví, protože ho už musí řešit v jiných státech, kde byla karanténa vyhlášena. Mohlo by vystoupit vedení policie a vzkázat obětem, že se nemají bát zavolat na linku 158, že domácí násilí je závažný trestný čin a že v době nouzového stavu bude posuzováno mnohem přísněji, protože to je přitěžující okolnost ze zákona. Takové konstatování by bylo dostatečnou psychickou podporou pro oběti samotné, a navíc by bylo i varováním a jasným vzkazem pro pachatele. Místo toho Nejvyšší státní zastupitelství vydalo prohlášení, ve kterém apelovalo na to, aby k sobě byli lidé v rodinách slušní a nemlátili se. To je ale u domácího násilí naprosté házení hrachu na zeď.

Evropa hlásí růst domácího násilí kvůli koronaviru. V některých zemích mohou oběti žádat o pomoc v lékárně

14. 4. 2020 ▪ 3 min. čtení

HN: V Německu se třeba pronajímají prázdné hotely na přijímání obětí v obavách, že azylové domy budou týraných osob brzo plné.

Nebyla by i toto určitá cesta pomoci? Ubytovacích kapacit je nyní hodně.

U nás máme pomoc dvojího typu. Ze zákona můžeme vykázat pachatele, aby nemusela odejít oběť, což je obvykle žena s dětmi, protože ve velké většině případů se domácí násilí odehrává v rodině, kde jsou děti. Pak máme zmíněné azylové domy, a to pro případ, že by vykázání nebylo možné. Výraznější podporu azylových domů ani v době předkrizové, natož nyní, jsem nicméně nezaznamenala.