Kapitalismus není ideálním hospodářským systémem, ale většina západních ekonomů zastává názor, že naše civilizace lepší princip ekonomického fungování zatím nenašla. S globalizovaným kapitalismem je ale potíž: nepřináší užitek všem a není jasné, jak si poradí se zásadní ekologickou hrozbou současnosti − nevratnou změnou klimatu. Cestovatelka a novinářka Pavla Jazairiová podnikla už desítky cest do zemí třetího světa, hlavně do Indie a do různých částí Afriky, a znovu a znovu si klade znepokojivou otázku, zda nekonečná honba za ekonomickým růstem přináší pokrok, nebo spíš pohromu. "Otázka je, do jaké míry globalizace lidem v těchto zemích zvýšila životní úroveň. Sice si mohou koupit trička Benetton, ale dýchají špinavý vzduch, nemají čistou vodu, nemají práci a přicházejí o zemědělskou půdu. Dnes, když řešíme globální pandemii koronaviru, je už zcela jasné, že přežijí hlavně ti, kteří na to mají prostředky," říká Jazairiová v rozhovoru pro HN.
HN: Už 50 let jezdíte do Afriky, za ta léta máte srovnání. Jaký máte pocit, když tam jedete dnes?
Mám obavy. Afrika se změnila. Kdysi jsem tam nacházela kulturu zcela odlišnou od té, kterou jsem do té doby znala. Viděla jsem, jak Afričané žijí, jak pracují, vyrábějí a barví látky, vydělávají kůži, tkají rohože. Viděla jsem jejich důmyslně postavené domy, zavlažovaná políčka. Líbilo se mi, jak je vše funkční a estetické. Navštívila jsem trhy, kde tehdy nebylo nic cizího a kde nebyly ani peníze, lidé měnili vlastní zboží za jiné. Líbila se mi příroda, stále ještě nedotčená, barvy, čistý vzduch. Byla to jiná civilizace. Pro mě byla překvapivá a obohacující. Samozřejmě jsem také viděla bídu, špínu, bezmocnost. Nebyla to idyla.
HN: Tahle Afrika už není? Jak se změnila?
Řemesla se vytratila, pronikl sem vliv globalizace. Dívky se přestaly oblékat a česat po africku, začaly si narovnávat vlasy. Změnila se společnost navenek i její hodnoty.
Narodila se v Francii nizozemskému otci a české matce. Znalost francouzštiny ji v roce 1965 přivedla do Českého rozhlasu, pracovala v redakci zahraničního vysílání pro Afriku. Tam začal její zájem o země třetího světa. Od té doby do těchto států cestuje. V roce 1970 byla z rozhlasu vyhozena a pracovala na volné noze jako tlumočnice. K rozhlasové žurnalistice se vrátila až po 20 letech. Známé jsou její rozhlasové a knižní reportáže z Blízkého i Dálného východu, severní Afriky, Indie nebo Mexika. Žije a pracuje v Poustce u Frýdlantu.
HN: Kde jsou teď tyto hodnoty?
Každá společnost si své hodnoty utváří na základě životních podmínek. Například u Dogonů, což je etnikum v Mali, v hornaté chudé krajině. Ti měli přesný harmonogram kdy zasít, sklízet, všichni se museli zapojit. Každý člověk měl svoji vlastní, neměnnou roli. Společnost to byla velmi konzervativní, ale také ochranitelská. Lidé v ní sice neměli mnoho osobní svobody, zato jistotu, že vše probíhá tak, jak má. Ve chvíli, kdy je řád narušen − například příchodem neznámého zboží či výrobků z plastu −, je práce místních řemeslníků nepotřebná a rovnováha se hroutí. Nehledě na změny klimatu, když neprší v dobu, kdy pršet má. Původní společnost se rozbije a nastává chaos.
HN: Rozklad, který je dnes v Africe vidět, je tedy výsledkem globalizace, nebo ještě dřívějšího kolonialismu?
Vliv mělo obojí. Třeba v západní Africe byla půda veřejným majetkem a člověk, který z ní chtěl žít, ji musel nejdřív vyklestit, vyčistit, zavlažovat. Pěstoval plodiny, které potřeboval hlavně pro sebe. Kolonialisté na té půdě založili plantáže bavlny, podzemnice olejné, kakaa. Ale tamní půda je velmi choulostivá a plantáže vyžadovaly hnojivo, pesticidy. Kolonialisté se také postarali o odbyt. Když však odešli, Afričané nemohli nic takového zajistit. Zemědělství chátralo, půda degradovala, plodiny ztratily kvalitu a hodnotu. A původní africké zemědělství už bylo minulostí. Odtud začátek dnešní závislosti.
◼ Pavla Jazairiová žije v severočeském pohraničí, v Poustce u Frýdlantu, na dohled od polských hnědouhelných dolů. Píše a každý den chodí do poustecké obory na dlouhé procházky. Občas se vydává s přítelem, kunsthistorikem Jiřím Hůlou, na mnohatýdenní cesty do Indie a jiných exotických zemí.
◼ Letos jí vychází už dvacátá kniha – Z Etiopie a odjinud (nakladatelství Grada). Shromáždila v ní reportáže z různých prostředí – od cesty po východní Africe po postřehy z Jízdy králů na Moravě nebo návštěvy muzea malíře Reného Magritta v Bruselu. Příběhy mají jedno společné: poznání, že v globalizovaném světě jsme všichni propojení.
◼ Podle Jazairiové toto bude i naše hlavní zkušenost ze současné koronavirové krize. Smrt, nerovnost, chudoba a hromady odpadků na jednom konci planety se podle ní týkají i nás. "Zkušenost z koronavirové krize je, že nás to všechny spojilo. Že se z toho nedá utéct. A že jsme si to takto zařídili," říká.
HN: Závislosti na dovozu a globální ekonomice.
Ano. Problém je ještě horší, neboť americký farmář vypěstuje například bavlnu levnější a kvalitnější. Má lepší podmínky. Farmáři v Africe či Indii se paradoxně dostanou do situace, že čím větší úroda, tím větší ztráta. Výkupní cena plodin je tak nízká, že jim nezaplatí ani setbu. Zemědělci nemohou splácet dluhy, bankrotují nebo odcházejí do měst. V Indii jich mnoho každoročně spáchá sebevraždu. V globalizovaném světě se produkty nakupují tam, kde jsou kvalitní a zároveň nejlevnější, což je logika obchodu.
HN: Co podle vás brání těmto zemím s levnou pracovní silou, aby vytvářely levný a kvalitní produkt, který by na globalizovaném trhu uspěl?
Problém tamních zemědělců je mimo jiné v tom, že nedostávají dostatečnou pomoc. Jejich vlády nemají takové podpůrné programy jako jinde, například ve Francii. V Indii zemědělská půda rychle ubývá, což je další důvod zmaru. Se vstupem Indie do Světové obchodní organizace (do WTO země vstoupila v roce 1995 − pozn. red.) tam přišly velké nadnárodní koncerny, které velkou část zemědělské půdy zabraly pro své podnikání či těžbu. Lidé, kteří tam najdou práci, nejsou místní zemědělci. Tuto politiku podporuje současná indická vláda. Podstatou celého problému je snaha nadnárodních odběratelů o co největší zisk za každou cenu, jak to diktuje konkurenční boj. Proto velké globální společnosti nehledí na místní podmínky, na drobné lidské osudy. Když se kácí les, létají třísky. Jim jde o globální výsledek. O to, aby se udržely na trhu.
HN: Indie se vstupem do WTO otevřela globalizaci. Byla ta změna patrná i pro vás?
Projevilo se to na první pohled obrovským pokrokem. Na začátku 90. let tam nejezdila skoro žádná auta. Silnice byly v zoufalém stavu. Zboží bylo většinou jen indické a prodávalo se na trzích. Tato hospodářská doktrína ještě pocházela z dob, kdy země získala nezávislost a vše mělo být "Made in India". Gándhí (duchovní a politický vůdce z první poloviny 20. století) dokonce šel ještě dál a chtěl, aby i jednotlivé regionální celky byly soběstačné. Žádal po Indech skromnost a nějak to fungovalo. Když jsem do Indie jezdila za začátku 90. let, musela jsem si brát například hygienické potřeby, které tam nebyly k dostání. Poté co se Indie otevřela, koupíte v podstatě všechno jako v Evropě.
HN: Ano, i lidé ze třetího světa chtějí to, čemu říkáme pokrok − chtějí si koupit toaletní papír, automatickou pračku nebo ledničku. Máme právo jim to upírat?
Na tom není špatně nic, pohodlný život chce mít každý. Také v Etiopii, kde jsme byli nedávno, chce každá žena pračku, jenomže velké procento lidí tam pro vodu musí chodit i mnoho kilometrů a ještě je kalná. Nemluvě o elektřině. Jak tito lidé mohou užívat pračku, pokud si na ni nějakým zázrakem ušetří? Navíc hrozí, že se změnami klimatu ani ta voda nebude.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
