Státy se naučily nebát se dluhů a unikat bankrotům. Bezstarostnost se ale může vymstít i nezadluženému Česku

V čem se současná krize zásadně liší od všech předchozích, je přístup k penězům. Prakticky nikdo nepochybuje o nutnosti rychle zaplavit ekonomiku likviditou a podpořit podniky, zaměstnance i živnostníky, kterým v důsledku pandemie klesly či úplně vyschly příjmy. Příkazem dne je garantovat úvěry, zajistit odložení splátek, přispívat na mzdy, odkládat či odpouštět daně a neohlížet se příliš na to, kolik to bude stát. Prioritou je zpomalení nárůstu nezaměstnanosti. Maximálně uvolněná měnová politika je přitom samozřejmostí, centrální banky sráží sazby k nule či drží úroky pod ní a pumpují do oběhu peníze tempem, které v historii nemá obdoby. A pokud někde do ekonomiky proudí peněz málo − jako zatím u nás −, je to spíše v důsledku administrativně náročných postupů, které státní aparát příliš zatíží a ten pak nedokáže záplavu žádostí včas zpracovat, než že by šlo o projev politického záměru šetřit.