Čeští komunisté přece nemohou být horší než Němci, vysvětlovala Horáková, proč neemigrovala

Po vítězství ve volbách v květnu 1946 komunisté utáhli na všech frontách šrouby. V parlamentu se ještě museli držet zpátky. I když − jak po letech ukážou archivy − jejich tajná policie už tehdy monitorovala aktivity opozičních poslanců (jejich cesty a projevy), včetně Milady Horákové. Tvrdě se drali k uchopení plné moci a Milada jim musela odolávat, ohroženy byly Svaz osvobozených politických vězňů a především Rada československých žen. Horáková musela vlastně už od prvních poválečných měsíců hájit pluralitu a nadstranickost těchto institucí − a zvláště v ženském hnutí, kde mnohé z jejích dlouholetých kolegyň z předválečných let nebo z nacistického vězení byly přesvědčené komunistky, to bylo stále těžší.

Houstnoucí atmosféru zachytily ve svých pozdějších vzpomínkách i Miladiny kolegyně, které se společně s ní pokoušely zadržovat komunisty. "Politická a spolková práce se stávala po válce stálým napětím pro všechny, kdo jsme se na ní podíleli. Milada Horáková, které se dostávalo boje s komunisty měrou vrchovatou, ironicky říkávala: Jakou zábavu bychom měli na světě, kdyby zde nebylo 'předrahých' soudruhů?" napsala v roce 1960 Hana Josková-Ursínyová, Miladina spolupracovnice z ženského hnutí. Napjaté situace, které komunisté vyvolávali, prý Milada řešívala i suchým komentářem: "Kdo má za sebou Terezín, pro toho je tohle jen hra zlomyslných dětí." A podle Růženy Pelantové (spolupracovnice Milady Horákové už z předválečných let) odrážela Milada útoky komunistů s "právnickou rozšafností". Jenže doba, kdy se Milada Horáková mohla opřít o svoji právnickou erudici a inteligenci, o zákony a právní řád, případně o spolkové stanovy, se povážlivě rychle krátila.