Bělorusko jako vzácná šance

Každá krize představuje zároveň příležitost a dnešní Bělorusko je takovou příležitostí i pro visegrádskou čtveřici, a pro Česko zvláště. Zmíněné země tady mají šanci vymanit se ze stereotypního obrázku, který samy do značné míry pomáhaly vykreslovat během minulých krizí, ať už se to týkalo eura a Řecka, nebo přílivu žadatelů o azyl. V předchozích případech se svým odmítavým postojem k soudržnosti celé tehdejší osmadvacítky dostávaly do nevýhodné pozice někoho, kdo sice rád a ochotně přijímá co nejvíce ze společné unijní pokladny, kam nejvíce přispívají bohatší členové unie, ale už nerad − pokud vůbec − se hlásí, když jde o vlastní účast při řešení problémů, které se dotýkají všech.

Běloruskou kauzu mohou, a jak se ukazuje, také se snaží využít země střední Evropy, aby do unijní politiky vnesly své vlastní téma tak, aby k němu přitáhly i ostatní. Nemusí tak činit stejně intenzivně a možná ne ze zcela stejných důvodů, stačí dosáhnout dostatečné míry shody, která je prvním a základním předpokladem úspěchu. Přirozeným tahounem se pochopitelně stává Varšava. Ta má vzhledem k bezprostřední blízkosti i k vlastním, hluboko do minulosti sahajícím zkušenostem zájem například s Prahou nastolit pozitivně formulovaný plán, jak se postavit k nynější běloruské krizi, v níž se místní dlouholetý autokrat Alexandr Lukašenko dostal kvůli zfalšovaným volbám a násilnému potlačování protestů do sporu s naprostou většinou veřejnosti.

Česká vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem tady dostala stejnou šanci, i když ve srovnání s Polskem to má zřetelně komplikovanější. Stačí pohlédnout na Varšavu, kde co do východní politiky, na rozdíl od té domácí, panuje takřka všeobecná shoda, což se o české politice − nutno podotknout k její vlastní škodě − tvrdit nedá. Proto je nutné pokládat za jednoznačný úspěch, že falšování voleb a potlačování demonstrací odsoudil jak premiér Babiš, tak ministr zahraničí Petříček s tím, že Česko bude prosazovat, aby stejný postoj zaujali všichni členové Evropské unie. Důležitý je důraz na dva aspekty spojené s listopadem 1989, a to nenásilnou povahu odporu vůči totalitě a nekonfliktní předání moci, které vyústí ve svobodné a spravedlivé volby. Zároveň však nelze přeslechnout ticho linoucí se z Hradu, kde si sice hlava státu našla čas udělit záštitu víkendovému prazvláštnímu setkání pseudovlastenců sahajících od předsedy nahnědlé Dělnické strany sociální spravedlnosti Vandase až po neostalinistu Skálu, ale dosud se nezmohla na jediné slovo k běloruské krizi hýbající současnou Evropou.

V politice hrají velkou roli dvě kategorie, hodnoty a zájmy, a zpravidla se málokdy nedostanou do protikladu. Případ Běloruska patří k těm vzácným výjimkám, kdy lze podniknout to, co je správné i užitečné, a jak se zdá, přinejmenším ve Strakovce i v Černíně to pochopili.

Lukašenko poprvé pod tlakem obřích demonstrací připustil nové volby. Má to ale háček, chce nejdřív změnu ústavy

18. 8. 2020 ▪ 6 min. čtení