Umíte si představit, že exekuci bude provádět někdo, kdo ji nechce dělat? Ať si ho vybere věřitel, říká prezident unie exekutorů

V Česku vrcholí debata o tom, jak změnit pravidla fungování exekutorů. Podle některých kritiků vede současný systém k nepřiměřené dravosti v oboru a kumulaci exekucí. Zdejší model je postaven na tom, že si věřitel − třeba mobilní operátor nebo banka − sám vybírá exekutora a ten pak požádá soud, aby ho případem pověřil. Na stole je hned několik návrhů na změnu exekutorského řádu, z nichž některé volají po zavedení takzvané územní příslušnosti exekutorů. Spočívala by v tom, že by exekutora určil soud podle kraje, kde má dlužník bydliště. Taková změna exekutorského řádu by volný trh radikálně omezila a exekutoři by už o zakázky nemohli soutěžit jako dnes.

Před tím varuje prezident Mezinárodní unie soudních exekutorů, Belgičan Marc Schmitz, který v minulém týdnu přijel do Česka na pozvání Exekutorské komory. Svobodný výběr exekutora je podle něj standard. "Naprosto bych doporučoval u toho zůstat," říká v rozhovoru pro HN. "Umíte si představit, že se případ dostane k exekutorovi, který jej nechce nebo není příliš pracovitý? A věřitel nemá šanci jít za jiným? To nefunguje."

HN: Existují v podstatě dva modely exekutorské profese. V některých zemích, například v Rakousku, Německu nebo Švédsku, jsou exekutoři státní zaměstnanci, podobně jako soudci. V Česku nebo v Belgii funguje takzvaně liberální model − exekutoři mají živnost, pracují sami na sebe a věřitelé mají možnost volby, s kým chtějí spolupracovat. Který z těchto modelů je ve světě častější?

Zejména evropské země mají většinou liberální model. Převládá i globálně, pokud to měříte počtem zemí. Na počet obyvatel by to asi nebylo tak jednoznačné, protože země jako Rusko a Čína mají státní systém.

HN: Je tedy liberální model úspěšnější?

V zemích, kde ho mají, je nejdůležitější vytvořit konkurenční prostředí mezi exekutory. Velký věřitel, například mobilní operátor nebo dodavatel elektřiny, nechce jednat se 150 exekutory v různých regionech. To by mu vytvářelo velkou administrativní zátěž. Ve většině zemí s liberálním modelem je exekutorský poplatek regulován zákonem a je stejný pro všechny, takže kritériem pro výběr exekutorské kanceláře je jen kvalita služby. Tou může být třeba i kapacita na zpracování velkého množství případů a podobně. Některé exekutorské firmy jsou velké, jiné malé. A některé malé prostě nejsou připraveny na desetitisíce případů, protože k tomu nejsou patřičně vybavené. Takto je to běžné ve většině evropských zemí − v Nizozemsku, Belgii, ve Francii, v Lucembursku a mnoha dalších. Ukazuje se, že mít mezi exekutory konkurenci znamená snažit se uspokojit zákazníka − věřitele. To ve výsledku zvyšuje efektivitu vymáhání.

HN: Jak vidíte exekutorský systém v Česku? Funguje podle vašeho názoru standardně, efektivně?

Co se týče struktury, naprosto koresponduje s mezinárodními standardy. Je zde mezi exekutory konkurence, věřitelé mají svobodnou volbu si vybrat.

HN: Ale exekutorská profese v Česku sklízí kritiku, například za kumulaci poplatků od různých exekutorů, za nepřiměřené poplatky při vymáhání malých částek a podobně. Také je zde velké množství starých případů, které už léta nelze vymoci. Vidíte to jako problém?

Ano, je tu historické nahromadění starých případů, které by se měly vyřešit. To vzniklo i v jiných zemích, někdy v těchto případech sami věřitelé už netrvají na tom, aby exekuce pokračovala. To je minulost a nemá to nic společného s budoucností. Reforma, o které se teď v Česku diskutuje, by se měla zaměřit hlavně na budoucnost, na mezinárodní standardy. A tady je nejdůležitější toto: jestli chcete, aby do vaší země přicházeli investoři ze zahraničí, musíte mít solidní exekutorský systém, vládu zákona. Pokud systém vymáhání dluhů nebude dobře fungovat, věřitelé od exekutorských úřadů odejdou a obrátí se na privátní vymahačské firmy. A ty zpravidla nejsou pod žádnou kontrolou.

HN: Stalo se to už někde?

Ano, jsou země, kde systém vymáhání není tak efektivní a věřitelé tam volí jiné alternativy. Podívejte se na země bývalé Jugoslávie. Tento problém měly, ale snaží se ho řešit.

HN: Zdejší kritici liberálního modelu například argumentují tím, že náklady na vymáhání jsou tu možná třikrát vyšší než v Německu, kde jsou exekutoři státní.

To ale není pravda. Samozřejmě že v Německu jsou exekuční sazby nižší než v zemích, kde exekutoři fungují na liberální bázi. Ale kdo ve výsledku platí státní exekutory? Stát, tedy daňoví poplatníci. Německé sazby se vám mohou zdát nízké, protože do celku nezapočítáváte všechny náklady.

HN: V Česku je podle dat Exekutorské komory více než 820 tisíc lidí s exekucí. Není to na zemi, která má něco přes deset milionů obyvatel, neúměrně hodně?

Nemyslím si. Podobná čísla jsou i v jiných zemích. Nevím teď přesné číslo za Belgii, ale je to víceméně podobné. Je běžné, že asi šest sedm procent populace má co do činění s exekutory.

HN: Společnost InsolCentrum zapochybovala o věrohodnosti dat Exekutorské komory, zda ve skutečnosti nejsou čísla nižší. Znáte to i z jiných zemí? Vaše organizace volá po jednotné statistice už proto, že se tvrdá data hodí při jednání se zákonodárci o způsobu regulace oboru.

Problém je například v tom, že v některých zemích není snadné exekuční případy uzavírat. A to i když je jasné, že nárok už není kde vymáhat. Statistiky různých zemí se liší a je složité najít společnou metodu. Dám vám příklad z Belgie: tam máme dobrá data o případech, které k exekutorům přicházejí od státu. Ale data o případech od privátních věřitelů nejsou vždy úplně spolehlivá. Takže i belgická komora exekutorů spolehlivě reportuje jenom případy, kde věřitelem je stát.

HN: V zemích s funkčním liberálním modelem, například v Beneluxu nebo ve Francii, nemají exekutoři celostátní působnost jako v Česku. Jaká je situace v Belgii?

Máme místní působnost, ale v širším smyslu. Máme 13 okrsků a více než 500 exekutorských firem. Například v mém okrsku má věřitel na výběr ze 45 exekutorů. Samozřejmě nedává smysl, aby exekutor kvůli jednomu případu jel 350 kilometrů. Proto máme systém spolupráce. Když za mnou přijde věřitel s tisícovkou dlužníků z celé země, pak ty, kteří nejsou v mém okrsku, pošlu kolegům, s nimiž obvykle pracuji. Já dál zůstávám kontaktním bodem pro věřitele, ti jich nechtějí mít mnoho. Kolegové reportují mně a já komunikuji přímo s klientem. A zákon mi z takové zakázky dává 25 procent poplatku. Ten, kdo řeší případ na místě s dlužníkem, dostává 75 procent.