Hledání důvěry u dětí i učitelů

Cítila se nepochopená a měla problémy s učením. Žákyně základní školy se proto rozhodla svou obtížnou situaci vyřešit radikálně − útěkem z domu. Policii se ji naštěstí podařilo rychle najít. Takové řešení svých potíží občas zoufalé děti volí. Zvláštní chování žáků mohou včas rozpoznat i učitelé a poslat je za školním psychologem. Tedy pokud škola někoho takového má.

"Útěk je reakcí na určitou situaci, například na špatné výsledky ve škole nebo neshody doma. Když je psycholog šikovný, podaří se mu získat dětskou důvěru. Potom se mohou domluvit na pravidelných návštěvách. Mimo školu by přitom dítě na psychologa dlouho čekalo, což je problém, protože takový člověk potřebuje pomoc okamžitě," říká školní psycholog Petr Klimeš.

Klimeš patří k méně početné skupině psychologů, kteří mají ve škole stálou pozici na plný úvazek. Jen základních škol je v Česku téměř 4200, ale ministerstvo eviduje pouze 810 psychologů pracujících na 480 úvazků. Faktem je, že řada takových pracovníků nemusí být placena ministerstvem, ale třeba městskou částí, nicméně se dá předpokládat, že to je záležitost hlavně větších, a tedy bohatších měst. Mít na škole psychologa je tak v Česku docela vzácností. Přitom je jeho přínos pro děti neoddiskutovatelný.

"Některé žáky máme v pravidelné individuální péči na doporučení poradenských zařízení − to jsou často žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, poruchami učení, integrované děti. Společně pracujeme třeba na rozvoji sociálních dovedností, rozpoznávání a zvládání emocí, rozvoji učebních strategií," popisuje svou práci školní psycholožka Lenka Bezděková, která působí na menší škole ve středních Čechách pouze s prvním stupněm a zhruba 130 žáky. I tak je ale podle jejích slov dětí, které potřebují pomoci, poměrně hodně.

"Pracujeme i s dětmi, které mají problémy v chování, konflikty ve třídě, podporujeme děti v době krizových situací v rodině, jako jsou třeba rozvody, vážná nemoc blízkých či úmrtí. Objevují se také děti s úzkostmi, depresemi, psychiatrickými diagnózami. To ale není vysoké procento," dodává.

S žáky pracuje individuálně, maximálně v menších skupinách. Na škole mají třeba speciální skupiny pro introvertní a naopak extrovertní děti, pro které je těžké dodržovat stanovená pravidla. Bezděková je už tak začleněná do kolektivu školy, že za ní dokonce někdy chodí s problémy i ti nejmenší žáci.

"Nejmladší zájemkyni jsem zažila v naší přidružené školce, kdy si za mnou přišla pětiletá holčička domluvit schůzku, protože špatně usínala a bála se před spaním sama v pokoji. To mi připadá skvělé, když tato generace dětí má zkušenost, že není ostuda ani stigma mluvit o svých problémech a nechat si poradit nebo společně s někým zkušenějším hledat řešení," pochvaluje si psycholožka.

Mladší učitelé jsou přístupnější

Jenže důvěra dětí, ale i rodičů a kolegů pedagogů rozhodně není samozřejmá a vyžaduje velmi dlouhou dobu, během které se musí školní psycholog na své pozici prosadit. "Mladší kolegové učitelé jsou otevřenější. Ale když hovořím s učitelkou se třicetiletou praxí, může to vzít tak, že ji poučuji, co dělá špatně, a to z pozice výrazně méně zkušeného člověka. Na začátku jsem měl pocit, že mě vnímají jako někoho nad nimi, někoho, kdo je soudí, což jim samozřejmě bylo nepříjemné. Musel jsem se stát přímo součástí týmu," popisuje svou strategii Petr Klimeš s tím, že psycholog to má vždy jednodušší ve škole, kde už má jeho pozice alespoň nějakou tradici. A to i přesto, že jeho předchůdci třeba ani nebyli tak průbojní.

Díky tomu, že je Klimeš ve škole zaměstnán na plný úvazek, mohl si dovolit strategii, při které se co nejvíce zapojoval do školních aktivit a tím se mu postupně podařilo vybudovat důvěru dětí i učitelů. "S řadou tříd jezdím na výlety, na školy v přírodě a stal jsem se normální součástí týmu. Dítě už nejde k psychologovi, ale spíš k někomu, s kým bylo na výletě a zná ho. Jsem pro něj spíš pan vychovatel nebo asistent," vysvětluje s tím, že díky inkluzi může i jako asistent působit, a tak ho třeba děti se vzdělávacími problémy dobře znají.

Ostatně sám proaktivně i vyhledává děti, které by mohly potřebovat jeho pomoc. "Na prvním stupni chodím do hodin a v každé třídě se objeví takové, které bude potřebovat mou pomoc," podotýká školní psycholog. Podobně ale funguje i Lenka Bezděková: "Je běžné, že mě učitel pozve ke sledování celé třídy nebo vybraného žáka a na základě toho se pak domlouváme, s kým a jak budu pracovat," vysvětluje.

Je přitom ráda, že pracuje v malé škole. Díky menšímu množství dětí má totiž hodně prostoru na individuální práci s žáky. "Je to poměrně velkorysé. U dětí, které to hodně potřebují, pracujeme třeba hodinu týdně individuálně. Mohou být zařazeny do arteterapeutické (k podpoře seberozvoje a růstu je využívána výtvarná tvorba − pozn. red.) nebo komunikační skupiny a dostávat podporu od speciálního pedagoga. Naopak moji kolegové z velkých státních škol jsou zavaleni množstvím dětí a práce. Na žáka mají mnohdy třeba jen 20 minut, což je čas maximálně pro nějakou krizovou intervenci. Je obtížné žáky uvolňovat z hodin, učitelé je nechtějí opakovaně pouštět. I to slyším od svých kolegů psychologů," popisuje situaci Bezděková.

Petr Klimeš se na pražské škole věnuje dětem individuálně přes polovinu své pracovní doby. Dětem ale pomáhá komplexně, nejen z hlediska psychologických problémů, ale i s učením. "Spoustě dětí dělám jen speciálního pedagoga. Pomáhám jim se čtením, počítáním a dalšími základními dovednostmi. To, že se jim nějaká činnost nedaří, ještě neznamená, že automaticky mají psychický problém nebo třeba špatné rodinné zázemí," upozorňuje s tím, že na poloviční úvazek by taková práce byla obtížná.

"Vezmeme ho k opravdovému psychologovi"

Podle Petra Klimeše se i po několika letech jeho působení na škole stává, že ho rodiče nepovažují tak úplně za plnohodnotného psychologa. "Někdy mi říkají, že objednají své dítě k 'opravdovému' psychologovi. Mají zřejmě pocit, že jsem tu jen na základní pomoc, že nemám zkušenosti s terapií. Nebo se chtějí obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu, protože se domnívají, že jednoduše nejsem plnohodnotný psycholog. Zlobí mě, že někdy chtějí poslat dítě rovnou za psychiatrem, i když má obtíže, se kterými by si poradila psychoterapie. Když vidím dítě ve škole každý den, jsem s ním schopen pracovat lépe než někdo, kdo ho vidí jednou za dva měsíce na půl hodiny," říká Klimeš a dodává, že má psychoterapeutický výcvik, navíc před nástupem do školy provozoval soukromou praxi.

Domnívá se, že pokud je už na škole k dispozici psycholog, neměli by se ho rodiče bát využívat. Sám si před několika lety před nástupem na školu v soukromé praxi účtoval 500 korun za hodinu sezení, dnes je již běžných 800 korun, řada pražských psychologů chce přes tisícovku. Na škole je přitom taková služba zdarma a může být stejně pravidelná jako ta placená.

Snad i díky menší škole má jeho kolegyně lepší zkušenosti. "Zdá se mi, že psycholog je už vnímán jako běžná součást servisu školy. I když jsem se samozřejmě setkala s tím, kdy je rodič velmi obezřetný − bere zásah psychologa jako svoje selhání nebo nechce, aby školní psycholog takříkajíc nakukoval víc pod pokličku jeho domácnosti. Ale trend je každopádně naší práci více otevřený," libuje si Bezděková.

Oba školní psychologové se shodují na tom, že koronavirová situace, která přinesla distanční výuku na neurčito, je pro děti problematická. A někdy to může být dokonce i problém pramenící u rodičů.

"Aktuálně řešíme situaci, kdy se jedna žákyně neúčastní distanční výuky. Její maminka přitom dostala od školy počítač. Dívku ale poslala bez něj i bez učebnic mimo Prahu, telefon nebere. Chceme jí pomoci, ale nereaguje. A dívce hrozí, že nebude klasifikována. To už je krajní situace, kdy bude nutné kontaktovat OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí − pozn. red.)," popisuje jeden z nynějších problémů Klimeš.

Kam zajít, když na škole psycholog není?

Fakt, že na škole není k dispozici psycholog, ještě neznamená, že by byli její žáci bez psychologické péče. Dítě mohou rodiče přihlásit do pedagogicko-psychologické poradny. Jednou z největších v Česku je ta pro Prahu 1, 2 a 4. I tam zaznamenali problémy dětí týkající se koronavirové pandemie.

"Žákyně první třídy propadla ustavičnému, několik hodin dlouhému pláči, protože její učitelka onemocněla koronavirem. Holčička se bála, že paní učitelka umře. V rodině bohužel zemřel v té době pradědeček dívky, a tak si myslela, že nyní budou kolem ní všichni umírat. Rodině jsme doporučili omezit přístup k negativním zprávám v televizi," popisuje nedávný případ ředitelka PPP Praha Galina Jarolímková.

Poradna by měla mít na každé dítě poměrně dost času. Kromě vstupního pohovoru, kdy se zmapuje vývojová a školní anamnéza, zabere psychologické vyšetření okolo dvou hodin a to speciálně pedagogické přibližně hodinu a půl. Pokud je dítě do poradny objednáno na komplexní vyšetření, může v ní strávit i čtyři hodiny. Každý rok přitom podle Jarolímkové projde poradnou na 7000 klientů. Polovina z nich je nových, další zase chodí do poradny opakovaně. Třeba na další individuální konzultace nebo skupinové aktivity.