Nejlaskavější člověk, kterého znám. Pomáhá ubytovat bezdomovce i stavět záchody v Ghaně

S Babetou Schneiderovou se známe od šestnácti, kdy jsme se potkaly v jedné třídě na Gymnáziu Přípotoční. Seděla přes uličku, měla nakažlivý smích a všude jí bylo plno. Nikdy jsme nebyly zrovna nejlepší kamarádky, sice jsme se respektovaly, ale spíš jsme spolu zdravě soupeřily.

Znovu jsme se setkaly až před pár lety. A já zjistila, že v téhle holce, která vyrůstala v paneláku na Písnici a kvůli tomu, aby své rodině ulehčila finanční situaci, chodila už ve třinácti na brigádu, je mnohem (mnohem!) víc, než jak jsem ji vnímala během těch let na gymplu.

Do všeho jde po hlavě, je plná pozitivní energie a její život je plný dobročinných skutků. Od pomáhání bezdomovcům během pandemie přes stavění záchodků v Ghaně, aby tam neumíralo tolik dětí, až po shánění peněz pro rodiny vážně nemocných dětí skrze běhací výzvu – loni se právě díky tomu stala jedním z Laskavců, které ocenila Nadace Karla Janečka.

Má můj obdiv, a protože i přes všechno to dobro není téměř vůbec známá, chci tady vyprávět její příběh.