Když dá stát lidem peníze, zbaví je strachu, říká muž, díky němuž teď vybraní Němci dostávají 30 tisíc měsíčně

Když se ta nabídka v Německu rozkřikla, projevily o ni zájem dva miliony lidí. Spolek Mein Grundeinkommen (Můj základní příjem) nakonec vybral 122 šťastlivců. Od května dostávají každý měsíc 1200 eur, tedy přes 30 tisíc korun. Bez ohledu na to, jaké mají příjmy nebo majetek. Spolek a vědci teď sledují, jak tito lidé během tří let, kdy budou mít peníze k dispozici, změní své chování. Prozkoumají tak, jak může fungovat základní, ničím nepodmíněný příjem, který by od státu dostával úplně každý. „Daně by se musely dramaticky zvýšit. Ale odpadlo by to, že stát vybere daně a pak je v rámci sociálního státu utratí často velmi pochybným způsobem. Základní příjem by byl přerozdělením od občanů rovnou k občanům,“ říká v rozhovoru s HN Michael Bohmeyer, zakladatel spolku Mein Grundeinkommen. Peníze na projekt vybral od dárců. 

HN: Proč ničím nepodmíněný příjem prosazujete?

Jsme přesvědčeni, že je lidským právem mít takový příjem, který člověk potřebuje k důstojnému životu. Mnoho lidí ho dnes nemá a svírají je obavy, jestli vůbec budou mít dost peněz na přežití. Chceme zjistit, jestli společnost nebude zdravější, produktivnější a soudržnější, když tento strach o přežití zmizí. 

HN: Existuje přece sociální stát. Lidé, kteří si na přežití nejsou schopni vydělat, dostanou pomoc. Proč by měli peníze dostávat všichni?

Sociální stát je skvělý výdobytek. Ale má své limity. Člověk musí o pomoc žádat a přitom odůvodnit, proč ji potřebuje. Ukazuje se, že lidé o pomoc často vůbec nežádají – v Německu jde o 38 procent lidí, kteří by na ni měli nárok. Třeba proto, že se stydí, nebo kvůli složité byrokracii. A když už si o peníze řeknou, často upadnou do pasti chudoby. Úřadům musí neustále prokazovat, že si nedokážou sami dost vydělat. Zakoření v nich proto přesvědčení, že jsou neschopní, a o nic se nepokusí. Systém je to pro daňové poplatníky extrémně drahý a přitom není moc úspěšný, chudoba nezmizela. Základní příjem funguje jinak, mezi lidmi nerozlišuje, nárok na něj mají všichni. Díky tomu odpadá stigmatizace.