Do sněmovních voleb zbývá ještě osmdesát dnů, ale už dnes je jisté, že si v nich zase vybereme spoustu žvanivých chlubilů, narcistních nadutců a nepoctivých lhářů. Děláme to tak každé volby. Jinak to bohužel neumíme. A je jedno, jestli volíme pravici, levici, nebo střed, všichni máme tendenci hlasovat pro kandidáty, kteří nejsou zrovna sympaťáci.
Václav Havel by dnes neměl moc velké šance. Pokud bychom odečetli jeho osobní charakter, odvahu a vzdor minulému totalitnímu režimu, dnes by se nejspíš stal milým, intelektuálně jistě velmi zajímavým reprezentantem nějaké mírné středové strany, která by se každé volby modlila, aby se ze svých obvyklých dvou tří procent preferencí přehoupla přes pětiprocentní hranici volitelnosti. Zkraje porevolučních let jsme potřebovali někoho s příběhem Václava Havla. Ale dnes by byla jeho aureola poctivosti a humanity, pravdy a lásky chcete-li, nedostižným ideálem až příliš vzdáleným tomu, jací ve svém průměru sami jsme.
A o to nám během voleb jde – volit někoho, jako jsme my. Psychologové Gianvittorio Caprara a Philip Zimbardo před patnácti lety pomocí experimentů zjistili, že si voliči vybírají ty kandidáty, kteří vykazují vlastnosti odpovídající jejich osobnostnímu profilu. Hledáme tedy spíše někoho, kdo je, jemně řečeno, nedokonalý. Někoho, s kým jsme schopni se ztotožnit. Neuráží nás, že neříkají pravdu, že porušují pravidla. Vždyť to děláme také. Spíše jim odpustíme nějaké ty špatnosti, než že bychom byli ochotni věřit jim jejich bezbřehý zápal pro samý mír a lásku.
A je to vlastně ještě o trochu horší. Chceme nejen někoho, jako jsme my, ale někoho ještě o kus horšího. Ne o moc, ale o kousek ano.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
