Jestli z Kábulu odletí prázdné letadlo, nebo půjdu vyjednávat s Tálibánem, bylo na mně, říká velitel záchranné akce

Odložil všechny své zbraně a s rukama nad hlavou a českou vlajkou na hrudi se vydal vstříc tálibánskému checkpointu. Záda mu kryl jen jeden odstřelovač, kolega, s nímž už dříve sloužil u armády. „Tálibánci byli překvapení, že za nimi někdo ze zápaďáků jde. V jedné ruce nad hlavou jsem měl diplomatický pas, který jsem jim při příchodu podal, a ukázal jsem také na českou vlajku,“ popisuje velitel jednotky Vojenské policie KAMBA (kábulská ambasáda, pozn. red.), která zajišťovala ochranu pracovníků českého velvyslanectví. I díky ní se všichni vrátili v pořádku zpět do Česka, včetně afghánských spolupracovníků ambasády a jejich rodin.

Když velitel mluví, působí klidně a sebejistě. Věcně popisuje každý detail záchranné operace. Je to přesně ten typ člověka, kterého chcete mít po boku v momentě, když se něco semele. Vidět je na něm ale také únava. Sotva před pár dny se vrátil z Tálibánem ovládnutého Kábulu.

Vzhledem ke své pozici si velitel jednotky přeje zůstat v anonymitě. HN jako jedny z mála médií měly možnost s ním hovořit. Novináři se nechává oslovovat svou hodností kapitána. V Afghánistánu to byla jeho třetí a zároveň poslední mise. Pro Vojenskou policii pracuje osm let. Konkrétně byl u Ochranné služby Vojenské policie, která střeží například i samotného ministra obrany. Předtím osm let působil u armády v průzkumných jednotkách.

I přes všechen svůj výcvik a zkušenosti ale říká, že poslední dny v Afghánistánu byly také o neskutečné improvizaci. Dostal se do situace, na kterou se lze jen těžko připravit. Nikdo nečekal, že Tálibán dobude hlavní město Afghánistánu tak rychle. „Ještě ráno v sobotu 14. srpna jsme měli běžnou poradu s velvyslancem a bavili jsme se o tom, jak bychom evakuovali místní zaměstnance, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to přijde ještě ten den,“ vypráví kapitán.

Ten den odpoledne mu zavolali z ambasády USA a řekli mu, že se začíná urychleně evakuovat. „Pro nás to byl signál, že s tím musíme okamžitě začít také,“ říká velitel jednotky. Česká ambasáda se nacházela v diplomatické oblasti, kterou střežili Američané, a po jejich odchodu by zůstala bez ochrany.

„Nejprve jsem oznámil velvyslanci, že se přechází na okamžitou evakuaci. Připravili jsme vozidla a navlékli jsme na sebe veškerou naši výstroj – v mém případě to znamenalo vestu, osm zásobníků do dlouhé zbraně a šest zásobníků do krátké zbraně, neprůstřelné pláty, dvě GPS a brýle na oči,“ popisuje kapitán.

Zaměstnanci zastupitelského úřadu začali balit veškeré důležité věci, jako jsou vízové štítky, razítka ambasády, finanční hotovost. Naházeli všechno do tašek a nechali se odvézt na vojenskou část letiště. Na ambasádě nesmělo nic podstatného zůstat. „Jedna část našeho ochranného týmu odvážela diplomaty a druhá část zůstávala na ambasádě. Z počítačů jsme vymontovali harddisky, které jsme brali s sebou do zavazadel, zbytek elektroniky jsme rozbíjeli bouracími kladivy,“ vypráví kapitán. Zdemolovali i malé operační středisko, které na ambasádě bylo, a to tak důkladně, že při tom vytrhali i kabely ze zdí. „Všechny naše tajné materiály jsme nejprve skartovali a potom spálili v sudu.“

První den byl na letišti ještě klid. Česká ambasáda byla jednou z prvních, které na překotnou situaci zareagovaly a své lidi v rychlosti evakuovaly. Druhý den ale na letiště vniklo tři až pět tisíc Afghánců včetně ozbrojenců. To podle velitele KAMBA omezilo přistávání i odlety evakuačních letadel. Musely zasáhnout až dva tisíce amerických mariňáků, kteří ranveje vyklidili. A udělali kordon pro lidi, kteří se měli k letadlům dostat.

Členové KAMBA první noc na letišti objížděli postranní vstupy a snažili se tam najít afghánské spolupracovníky, které měli na seznamu. Ty spolupracovníky, kteří dostali povolení emigrovat do Česka. U všech vstupů už se ale tlačily stovky Afghánců. Situace byla nepřehledná. „V noci jsme lidi u branek oslňovali a tím i paralyzovali pomocí našich zbraní, na kterých jsme měli svítilny se stroboskopy. Jen rychle jsme z davu vytáhli ty, které jsme měli dostat dovnitř,“ popisuje velitel a pokračuje: „Druhý den ráno, když nám přišel další seznam našich spolupracovníků, už ale u bran nikdo nebyl. Tálibán odtamtud Afghánce vytlačil a zřídil si vlastní checkpointy kilometr daleko od bran letiště.“ Ve vzduchu visela otázka, co dál.

Velké čtení

Tálibán má z výhry radost, jeho sousedům přinesla starosti

25. 8. 2021 ▪ 8 min. čtení

„Spojil jsem se se svou kontaktní osobou na Velitelství pro operace (samostatné operační velitelství v přímé podřízenosti náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, pozn. red.) a řekl mu, že máme dvě možnosti: buď se vrátíme na základnu a letadlo odletí prázdné jen s námi, nebo se pokusíme něco udělat a s Tálibánem vyjednat další osoby. Po delší konverzaci jsem dostal svolení s příslušníky Tálibánu prohodit pár slov. Řekli mi jasně, že jestli se na to cítím, tak to mám zkusit. Bylo to rozhodnutí, které mi nemohl nikdo nařídit,“ uvádí kapitán. Vyjednávání mu nakonec zabralo šest hodin.

Když přišel neozbrojený a krytý odstřelovačem na tálibánský checkpoint, chvíli na radikální islamistické bojovníky mluvil anglicky a oni na něj persky či nářečím. Bylo patrné, že to nikam nepovede, tálibánci proto mávli na svého kolegu, který uměl perfektně anglicky.

„Snažil jsem se je přesvědčit, že jsem diplomat, který si jde pro zaměstnance české ambasády. To na ně zapůsobilo. Postupně jsem jim ukazoval jména rodin ze seznamu. Oni nám je pak pomáhali dostávat z davu,“ říká kapitán. S veliteli Tálibánu se mu podařilo dohodnout. Ti prý neměli problém pustit diplomaty, lidi s pasem západních zemí nebo spolupracovníky, pro které si někdo přišel. „Pokud ale za nimi přišel Afghánec jen s tím, že chce odjet ze země, dostal leda tak bičíkem přes hlavu,“ dodává kapitán.

Zatímco ostatní státy podle něj tou dobou teprve pořádaly různé koordinační schůzky, Češi už z davů přes tálibánce tahali další spolupracovníky. „Udělali jsme to klasicky po českém způsobu. Přijeli jsme na bránu, tam jsme jim vysvětlili, proč potřebujeme pustit ven, a bez jakékoliv koordinace s ostatními státy jsme odtamtud naše spolupracovníky zachraňovali,“ popisuje vojenský policista. 

Nejkritičtější chvíle nastaly před třetím evakuačním letem do Česka, který byl poslední. Pro členy jednotky KAMBA už to byl čtvrtý den v řadě plný fyzického a psychického vypětí. „Za celou tu dobu jsme naspali možná tak čtyři hodiny. Ztráceli jsme pozornost a lidé byli nervózní,“ vzpomíná velitel.

Mezitím vláda v Česku čelila kritice za to, že v Afghánistánu nechává řadu tlumočníků, kteří s Čechy spolupracovali. Za jejich přesídlení se zasazoval zejména Spolek Vlčí máky. Ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) uváděl, že ne všech tlumočníků se přesidlovací program týká, buď proto, že už jim kontrakt skončil před delší dobou, nebo neprošli bezpečnostním screeningem. Premiér Andrej Babiš (ANO) po konci evakuace řekl, že se podařilo zachránit všechny, kteří byli vybráni.

Ministr obrany Lubomír Metnar vítá na pražském letišti velitele jednotky KAMBA po návratu z Kábulu:

U checkpointů tou dobou byly namačkány tisíce lidí, a když přišel člověk s papírem v ruce, který začal některé z nich vybírat, začal se dav ještě víc mačkat a hrnout dopředu. „Ani tálibánci nebyli schopní je udržet. V ten moment ke mně přiběhl zbytek mého týmu a museli jsme si vytvořit takovou pozici, abychom byli v bezpečí,“ popisuje kapitán. Tálibánci přitom stříleli do vzduchu.

Veliteli z posledních dní v Afghánistánu nejvíce utkvěly děti, s nimiž se lidé na letiště marně snažili dostat. Sám má doma jedno dítě a o to těžší byl pro něj pohled na zoufalé afghánské rodiny, které neměl na seznamu, ale přesto se mu vnucovaly.

„Říkal jsem si, co bych v té situaci já jako otec dělal. Byly tam i pětileté děti, které mě prosily, abych je vzal dál, jenže já nemohl, protože nebyly na seznamu,“ svěřuje se zkušený voják. Některé rodiny s dětmi už na tom podle něj byly hodně špatně. U letiště čekaly už dva dny v padesátistupňovém vedru a s nedostatkem vody. Děti byly dehydrované a zubožené. Ti šťastnější, kteří se nakonec dostali na letiště, často potřebovali zdravotní péči. 

S posledním – třetím – evakuačním letem skončila v Afghánistánu práce jednotky KAMBA. Její členové, spadající pod různá velitelství, se zpravidla vrátí na své původní pozice. Na mise do Afghánistánu jezdili jen na čtyři měsíce. „Pravděpodobně teď dostaneme nějakou dovolenou, odpočineme si – za to budeme hrozně rádi. Odchodem z Afghánistánu KAMBA končí,“ říká kapitán. Na otázku, zda by se do země ještě vrátil, pokud by byla příležitost, odpovídá zcela rozhodně, že ne.