Česko je hodný, tichý spojenec, který neví, co by za to od Německa mohl chtít

Němečtí politici si ve vztahu k sousedům potrpí na symboly, které odkazují především k tomu, jak se Německu daří vyrovnat se s minulostí. Prezident Frank-Walter Steinmeier si při své nynější státní návštěvě Prahy, odložené z loňského června, vybral kryptu pravoslavného kostela v pražské Resslově ulici, v níž v boji s nacisty padli českoslovenští výsadkáři po atentátu na Reinharda Heydricha. To je gesto hodné státníka, které je třeba ocenit.

Jiným symbolickým gestem bylo, že Steinmeier přijel do Prahy vlakem. Měl to být symbol blízkosti obou hlavních měst i budoucí spolupráce. Oba státy chtějí právě tuto trať vylepšit a zrychlit, aby do Prahy mohly jezdit rychlovlaky z Evropy. To je pohled do budoucna. Jenže ten právě v česko-německých vztazích nevypadá nijak dobře.

Ne, neznamená to, že mezi Berlínem a Prahou se schyluje k nějaké diplomatické roztržce nebo že by se čeští politici chystali otevřít v nadcházejících volbách německou otázku podobně, jako to udělal Miloš Zeman ve své první prezidentské volební kampani. Je to spíš naopak: vzájemné vztahy se zdají tak dobré, až jsou nudné, bez chuti, zápachu – a obsahu, pro který by se občané i politici obou zemí mohli nadchnout.