Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu hodně blízké, říká se, že odchází za duhový most. Tam na něj prý čeká zvířecí ráj.
Je to jako u lidí. Konec přichází buď zvolna, nebo zcela nečekaně. V každém případě je ale dobré zamyslet se včas nad tím, co přijde, až nastane. Psychologové v takových, pro některé majitele velmi traumatických životních situacích doporučují rozloučit se rituálem. Může mít mnoho podob, stejně jako láska ke zvířecímu členu lidské smečky.
Ve stínu pod jabloní
Stále ještě přetrvává starý zvyk najít zvířeti k věčnému odpočinku klidný kout na vlastní zahradě. Místo, které bude tichou vzpomínkou na společně strávené dny. Možné to je, ale vyhláška číslo 82/2014 Sb. přesně definuje, jaké podmínky musí dané místo splňovat − například musí být vzdálené nejméně 200 metrů od vodního zdroje, 100 metrů od nejbližší stavby pro bydlení nebo pro rodinnou rekreaci a pozemní komunikace, s výjimkou příjezdové pozemní komunikace, a 50 metrů od hranice sousedního pozemku. Jasná pravidla jsou předepsaná i pro velikost výkopu, pro obal − je třeba, aby byl v půdě rozložitelný − a označení místa pohřbeného zvířete a další náležitosti.
Pokud však majitel zvířete žádný takový pozemek nevlastní, nemůže kadáver, jak je odborně označováno mrtvé tělo zvířete ze zájmového chovu, uložit někde na mezi nebo v lese, kam s ním chodil na procházky.
„Zakrslého bílého králíka jsem si do svého malého bytu pořídila ve svých 26 letech, a že se mnou bude domácnost sdílet celých 12 let, jsem tehdy vůbec netušila,“ vzpomíná Anna Zetková z Olomouce. To, že je ve své kategorii věkovým rekordmanem, jí potvrdili i na veterinární klinice, kam ho s těžkým srdcem kvůli nemoci musela odvézt. „Je to už mnoho let, jen ho uspali a hotovo. Bylo to tak rychlé… A králíčka, který mi v mé single domácnosti po dlouhé roky dělal skvělého parťáka, si tam prostě nechali,“ vzpomíná Anna a dodává, že tehdy ani netušila, jak jinak by se to dalo udělat. Stejně jako celá řada dalších lidí chovala mazlíčka v bytě a o rozloučení s obřadem pro ušatého kamaráda pod vlastní jabloní si mohla nechat jen zdát.
Dnes už jsou přístup veterinářů, nabídka služeb i dostupnost informací mnohem lepší. I nadále mohou sice lidé nechat zvířátko v ordinaci či na klinice, kde naposledy vydechlo, nabízí se ale i využití zvířecího hřbitova nebo krematoria.
Citlivá a diskrétní pomoc
Protože smrt domácího mazlíčka je v každé rodině smutnou událostí a často hned není jasné, jak s ním bude naloženo dál, jsou služby krematoria a možnost ostatky někam dočasně umístit vítané. Výhodou také je, že tyto instituce většinou nabízejí okamžitou pomoc. Eutanazie v domácím prostředí je velmi oceňovaná a odborná služba, která je na telefonu nonstop po celý den. Zvíře lze „uspat“ za přítomnosti majitele či jen kdykoliv během dne i noci vyzvednout jeho ostatky. Majitelé tak získají čas potřebný na to se rozhodnout, jak bude poslední rozloučení s jejich mazlíčkem vypadat a kde bude uložen.
Zřejmě miluji zvířata proto, že mi zlomí srdce jen jednou − když odejdou za duhový most.
Vybere si každý
„Zřejmě miluji zvířata proto, že mi srdce zlomí jen jednou − když odejdou za duhový most,“ píše Roman Semmelmayer, jeden z přispěvatelů do internetového fóra vídeňského hřbitova pro zvířata, a naznačuje, že pro mnohé není loučení se zvířetem o moc jiné než to s člověkem. Tomu také odpovídá současná nabídka krematorií a hřbitovů. Ty diskrétně a s empatií nabízejí schránky pro uložení zvířete na poslední cestu, urny i náhrobky.
Kdo by čekal jen samé velké kýče, mýlí se. V nabídce jsou decentní výrobky z ušlechtilých materiálů, jako jsou dřevo, kov či kámen. Cynika tak snad může potěšit jedině zdrobnělina jména někým milovaného zvířete. Na tom ale nesejde. Většina chovatelů ví, že jim jejich Bela či Garp, Ušáček nebo Lora dali spoustu lásky, pokaždé je s nadšením vítali, poskytovali útěchu v těžkých časech. Prostě tady pro ně byli vždy a bezpodmínečně.
Poslední rozloučení s nimi je pro ně tedy důležité. V krematoriích k tomu bývá k dispozici rozlučková místnost nebo obřadní síň, kde se zvířetem mohou naposledy pobýt a vyprovodit ho na poslední cestu. S květinami, promítáním fotografií či pohyblivých obrázků toho nejlepšího z jejich společného života. Záleží jen na tom, co si lidé vyberou.
Někteří přitom zvolí i sledování žehu. Standardně je zvíře v kremační peci vždy samo, a majitel tak má jistotu, že dostanete popel pouze svého mazlíčka. Ten si může vzít s sebou, umístit ho na zvířecím hřbitově, rozptýlit na vsypové loučce nebo použít pro výrobu trvalé vzpomínky.
Byznys s emocemi?
Rituál rozloučení je pro mnoho lidí důležitý, umožňuje jim uvolnit smutek a je pevným bodem, od něhož může zarmoucený majitel pokračovat dál. Pro některé z nich je velkou útěchou, pokud si mohou ze zvířecího přítele něco ponechat.
Stáhněte si přílohu v PDF
Tomu vycházejí vstříc výrobci nejrůznějších individualizovaných upomínkových předmětů. Pracují se samotnými ostatky, především ale s popelem a zvířecí srstí a vyrábějí nejrůznější originální artefakty. Otisk tlapky do samotvrdnoucí hmoty je přitom tou nejobyčejnější možností. Movitý majitel si může nechat na zakázku zatavit popel do skla a odnést domů stálou připomínku zvířete v podobě srdce nebo těžítka. Pro náročné se nabízí dokonce umělé diamanty se zapracovanou srstí či popelem. Výroba takového diamantu probíhá podle certifikovaného chemického postupu z extrahovaného uhlíku ze zvířecího vzorku, vzniklá surovina se pak brousí do vysokého lesku jako pravé diamanty. Ne, není to levné. A ano, výrobci vydělávají na smutku pozůstalých. Ale znáte to, kde je poptávka…
Zkrátka v dnešní době, kdy téměř v každé druhé tuzemské domácnosti žije nějaký zvířecí mazlíček a jejich počet stoupá, především ve městech, se vyprovázení zvířecích kamarádů na onen svět stává součástí lidského života. A možná se právě nyní utvářejí nové, celospolečensky akceptovatelné rituály. Je jen na nás, aby byly důstojné a udržitelné.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Život se zvířaty.
